96. Mír mezi námi

“Nechte už toho vašeho brblání a pojďte do vody! Vypadáte, že fakt potřebujete osvěžit! Nebo spíš zchladit?!” zahalekala na nás Míša.
“Já sama!” upozornila jsem Sashu, protože mi z jeho nadšeného pohledu bylo naprosto jasné, že by mě do toho bazénu moc rád hodil.
“Vždyť jsem nic neřekl!” hrál úspěšně nevinného a nechal mě v klidu vlézt do vody. Pak se ale rozběhl a skočil přesně mezi mě a Míšu.
“No konečně!” okomentovala to má drahá sestřička. “Se na vás už nedalo dívat! Máme se rozptýlit, né vzájemně rozlítit!”
“Hlásím, že jsem dokonale ochlazený!” rozesmál se Sasha.
“Však to jen zasyčelo, jak ti ta tvá horká hlava zmizela pod hladinou,” pokračovala Míša vtipně. Pak se koukla na mě a též mě ´zchladila´. “A ty se moc nesměj! Od tebe šla taky pěkná pára! Se takhle pořád vzájemně nasíráte a rozžhavujete...”
“No počkej, ty drzoune!” vrhla jsem se na ni a začala vodní bitva. Pro mě předem prohraná, přiznávám.

Když se začínalo ochlazovat a stmívat, převlékli jsme se a usadili na terase. Donesla jsem láhev vína a všem nalila.
“Tak na šťastné shledání,” pronesla jsem přípitek a myslela přitom na Keitha.
“A na osvobozující vyřešení,” dodal Sasha.
“A v neposlední řadě na odpuštění...” rozhrábla to Míša prozřetelně.
“Hele, ještě mi pořád není jedna věc jasná,” ozval se po chvíli tichého rozjímání Sasha.
“Pokud je to jen jedna věc, tak jsi šťastný muž,” rýpla si Míša a culila se jak sluníčko.
“Dobře, ty puntičkářko, ono je toho víc, ale tohle mě právě teď zajímá asi nejvíc,” zašklebil se na ni a položil mi svou otázku. “Niko, co tě vlastně utvrdilo v tom, že Keith je Kilian? Kdy sis byla už naprosto jistá?”
“No, já jsem se vlastně v tomhle utvrdila díky tomu, že jsem pochopila, že ty jsi byl Alexandr,” začala jsem na stejnou notu jako Míša.
“Nejste vy náhodou nějak příbuzný? Že máte tak podobně příjemný humor...” prohlásil ironicky.
“Tak už vážně,” mrkla jsem na něho spiklenecky. “Opravdu jsem nejdřív zjistila, že ty jsi byl Alexandr a to díky jedné tvé písničce...”
“Nech mě hádat!” skočil mi do řeči. “Byla to písnička Beznadějně tvůj?! Vždyť já ti ji napsal už tenkrát jako Alexandr!”
“A proč se mě teda ptáš, když to všechno tak přesně víš?” kroutila jsem pobaveně hlavou.
“No jo, to mi došlo až teď! Když jsem procházel regresí, viděl jsem se, jak ti ji tam hraju a zpívám!”
“Hm, a mně se zřejmě ta samá vzpomínka vyjevila ve chvíli, kdy jsem ji poprvé uslyšela hrát v nahrávacím studiu.”
“Ale to bylo hned jak jste sem přijeli po státnicích...” zamyslel se Sasha. “To už víš tak dlouho a fakt jsi to dokázala nikomu nevy...”
“Nevykecat, jo,” přikývla jsem a v tu chvíli mi to taky zaznělo dost překvapivě.
“Dobře ty!” plácla mě po zádech Míša. “Umíš mlčet jako hrob, zdá se!”
“To mi hlava nebere...” nechápal Sasha. “Proč jsi to ty měla vědět takhle brzo a my nesměli?!”
“Hele, nezačínejte se zase hádat, jasný?” krotila Míša jeho opět se stupňující rozohněnost.
“To už jsme si snad vysvětlili, ne?” koukla jsem na něho smířlivě. “Měl ses to dozvědět svým vlastním hledáním, způsobem. A ne ode mě. Stejně bych ti ten příběh nedokázala přetlumočit tak věrně, jako jsi ho prožil díky regresní terapii, uznej!”
“No jo...” zavrčel trochu a Míša to doplnila slovy: “Klid zbraním, mír mezi vámi!”