90. Jaký scénář osudu jsme si napsali...?

Ani jeden jsme nemohli usnout. Cítila jsem Keithův nepravidelný dech, sem tam hluboké povzdechnutí. Nebylo, co bych mu řekla víc než to, že jsem s ním a hodlám zůstat nadále. Stejně tak jako moje city k němu se nemění. Ale nikdo jsme mu nedokázali pomoct – musel se s tím srovnat sám. Objímala jsem ho a vroucně se modlila, aby to zvládl, našel v sobě dostatek vnitřní síly.
Vzpomněla jsem si i na Sashu, jak těžké to pro něho je. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že on to pořád ještě nevzdal. Nevěděla jsem proč. A snad ani on sám to nevěděl.
Když jsem konečně usnula, ocitla jsem se v době, kdy jsem byla Nicolettou. Nevím, jestli to byly ´jen´ sny... Bylo to tak živé, skutečné. Všechny ty nádherné chvíle, které Nicoletta s Alexandrem prožívali. Něžné, vášnivé, vzrušující, plné vnitřního souznění. Byla jsem tak moc vděčná za to, že jsem mohla vidět a znovuprožít ty jejich nejkrásnější okamžiky.
Ráno jsem se probudila s úžasně povznášejícím pocitem. Hned nato mě ale zaplavila vlna obrovského smutku. Tvrdá realita mě tak rychle pohltila...
Otevřela jsem oči. Keith byl pryč. Vyděšeně jsem vyskočila z postele. Pak jsem ale zahlédla jeho siluetu na balkoně. Seděl tam s notebookem na klíně a něco zapáleně psal.
Než jsem k němu došla, měl už notebook zavřený. Objala jsem ho kolem krku.
“Dobré ráno, miláčku,” zašeptala jsem mu do ucha.
“Dobré ráno, miláčku,” odpověděl stále trochu myšlenkami někde jinde.
Odložil notebook a já se mu posadila na klín. Zadívala jsem se mu do očí. Instinktivně jsem v nich hledala odpověď na otázku, jak mu je, jak se s tím vyrovnává, co se v něm odehrává.
“Nechceš jít dneska se mnou hlídat Avu? Nerada bych tě nechala samotného, než půjdeme za tím... terapeutem,” navrhla jsem s nadějí v hlase.
Smutně zakroutil hlavou. “Ne, miláčku, raději bych byl sám. V kolik se asi vrátíš?”
“Kolem půl čtvrté. Budu spěchat.”
“To sezení je až v pět, takže nemusíš. Kolem půl páté se stavíme pro Sashu a Míšu...”
“Keithe, prosím, pamatuj si, že jsi silnější, než jen tušíš! Je v tobě ohromná vnitřní síla! Máš spoustu duchovních ochránců, anděla strážného, nejsi NIKDY sám! A dokud o to budeš stát, jsem tu stoprocentě pro tebe i já, miláčku,” ubezpečovala jsem ho slovy, která mi v tu chvíli šeptala má duše.
“Já vím, lásko moje. Udělala jsi pro mě už tolik...” pokýval přesvědčeně hlavou a vděčně se na mě usmál. “Ale sama víš, že tohle za mě vyřešit nemůžeš. I tak ti moc děkuju za to, že jsi se mnou. Za tvou lásku a podporu...”
Keith šel čím dál víc do sebe. Stále se tak rychle měnil, vnitřně rostl a sílil. Tak moc jsem mu držela pěsti, aby to dokázal...

Sotva jsem vyšla z domu, zapípala mi na mobilu zpráva. Sasha.
“Ahoj, jakpak ses dneska vyspala? Já prostě nevýslovně božsky! Nechtěl jsem se vůbec probudit! Zažít to tak znova... Kéž by to bylo možné. Nedokážu přestat věřit. Drž se a krásný den. Odpoledne se uvidíme.”
Oba jsme tedy snili ten samý sen - sen o naší minulosti...
Když jsem po obědě vyrazila s Avou na procházku, přišla mi opět esemeska. Tentokrát od Míši.
“Ahoj Niky, mohla by ses pro mě stavit, až půjdeš s Avou ven? Chtěla bych si s tebou popovídat.”
Odepsala jsem jí, že jsem právě vyrazila a jestli se jí to hodí už za chvíli. Obratem mi potrvdila, že mě jde vyhlížet.
Sotva jsem došla k Sashovu domu, Míša na mě zamávala z okna. Za pár vteřin už byla ve vchodových dveří. Za jejími zády se objevil Sasha.
“Ahoj,” kývl na mě a zasněně se pousmál. Taky ze sebe nemohl sestřást ten omamný pocit z toho živého snu...
Chvíli jsme se jen tak procházely, aby si Ava po obědě odpočinula. Během pár minut usnula spokojeným spánkem.
Posadily jsme se s Míšou v parku.
“Tak tady ti to všechno řekl?” začala.
“Ano,” hlesla jsem.
“Opravdu si seš tak jistá, že máš zůstat s Keithem?” vypadla z ní ona pochybnost, která jí tolik ležela na srdci. “Vždyť i já vidím, co je mezi tebou a Sashou. I když s tebou není fyzicky, pořád je napůl někde mimo a já mám tak silný, jasný pocit, že právě s tebou...”
“Míšo, strašně mě mrzí, že tohle musí Sasha snášet, ale přísahám ti, že kdybych měla pocit, že mám od Keitha odejít a být se Sashou, udělám to!”
“Jenže to tak není...” skočila mi do řeči. “Snad to jednou pochopíme, proč to tak je, kam to všechno míří...”
“O tom nepochybuju.” Po pár minutách ticha jsem se jí zeptala: “Míšo, a jak se cítíš ty? Jak bereš všechny ty nové okolnosti, co Sasha zjistil? Především to, že právě my dva jsme byli tví rodiče... A že Keith tě...”
“Nevím, ke Keithovi necítím žádnou nenávist. A jsem za to fakt ráda. Víš, že jsem k němu nikdy neměla nijak zvlášť vřelý vztah, ale nebylo v tom ani nic příliš negativního. A co se týče tebe a Sashe jako mých bývalých rodičů... U tebe jsem to už dávno zpracovala a Sasha... Jsem ráda, že jsme se rozhodli pro vztah na přátelské a pracovní úrovni. Mám ho moc ráda, ale nikdy mezi námi nepřeskočila ta vášnivá jiskra. Teď to hodně vysvětluje – byl to prostě můj oddaný taťka, který se mnou v tom minulém životě zemřel. Proto jsme k sobě měli od začátku blíž než třeba on se Zorkou. Ten společný odchod z tohohle světa nás nejspíš vnitřně hodně sblížil,” rozebírala to a bylo vidět, jak moc to prožívá, jak jasně cítí a přijímá všechnu tu pravdu.
“Ano, přesně tak to je, sestřičko,” přitakala jsem.
“Měli byste být spolu, Niky. Promiň, že to říkám takhle narovinu, ale vím, že to ode mě přijmeš. A neříkám to jenom proto, že vidím, jak na Sashu působíš, co s ním dělá tvoje přítomnost a vlastně i nepřítomnost...” Trochu se při té bláznivé myšlence zasmála. “Prostě pokud nebude s tebou, pak už nejspíš s nikým...”
“Prosím, to neříkej...” vyhrkly mi do očí slzy a srdce se mi sevřelo strašnou bolestí. “Dokáže žít beze mě! S někým jiným...”
“Promiň, Niky, nechme toho. V tomhle se neshodnem. Rozhodně tě do ničeho nechci nutit, stejně vím, že by ses nenechala. A trápit tě taky nechci. Já jen... Je pro mě tak těžké sledovat, jak se trápí Sasha. Mám vás oba tak moc ráda a nemůžu vám nijak pomoct...”
“Nepřestávej věřit, že to brzy všechno dobře skončí, Míšo. Pro nás pro všechny. Já se o to stále snažím...”
Pevně jsem doufala, že nikomu z nás nedojdou síly těsně před cílem.