50. Předtucha?

První den, nebo spíš večer, jsme si příjemně užili zatím jen v bezpečí chaty. Další den jsme však už měli vyrazit na lyže.
Hned po snídani jsme si půjčili lyže a vyrazili lanovkou vzhůru.
“Nevím, jestli bych se neměla pomodlit, abych tyhle lyžařské radovánky užila ve zdraví,” uklouzlo mi po cestě.
“Copak, ségra, nepřipadáš si dostatečně jistá v lyžařských botách?” zasmála se Míša.
“Tak nějak...” zamumlala jsem. “Ale musím být na sebe tvrdá!”
“Hlavně abys neskončila tvrdě na zemi. Nesnaž se přecenit své síly,” dala mi hned krátkou přednášku.
“Pokusím se vzít si tvá slova k srdci a najít onu rovnováhu,” zakřenila jsem se na ni a dál už to nehodlala rozebírat.
Párkrát jsme si to všichni sjeli v klidu a pohodě včetně mě.
“Večer budu asi pěkně grogy,” prohlásila Rika během jedné jízdy na lanovce po mém boku a na důraz svého výroku vyplázla jazyk a zakoulela očima.
“To mi povídej,” přitakala jsem a taky ji obšťastnila párem děsivých grimas.
“Tak ještě jednou si to sešupnu a dám si pauzu,” rozhodla se Rika a já se ochotně přidala jako věrná parťačka.

Večer jsme se opět sešli u jednoho stolu. Tedy až na Sashu.
“Ten je snad nezničitelnej,” zakroutila hlavou Míša.
“Jo, ale místo spaní pak padne do bezvědomí a zítra bude vstávat nejdřív v pravý poledne,” zašklebil se provokatérsky Brian. “Ho znám. Potřebuje si vždycky totálně vymlátit baterky, a pak zase pořádně dobít.”
“To jsi pořád ještě mluvil o Sashovi nebo o jeho mobilu?” povytáhla pobaveně obočí Míša.
“No, možná se to týká obojího,” ´upřesnil´ to Keith s úsměvem.
“Nechme toho pomlouvání,” zastala jsem se Sashe. “Radši mi řekněte, jak se cítíte. Mě začínají bolet i části těla, o kterých jsem neměla tušení, že je vůbec mám. A co teprve zítra, až se to rozleží, když si v noci poležím...”
“Jó, tohle je ideální pro masochisty,” navázal na téma Colin a zacvakal hrozivě zubama.
“Ale to tady asi nikdo není, případně to nepřizná, že?” poznamenala Zora.
“Tak já bych zase změnil téma...” navrhl opatrně Keith a hned se smíchem dodal: “Ale opravdu jen proto, že v tomto směru nemám co říct.”
“My ti to rádi věříme, nebo spíš radši...” zašklebil se na něho Brian.
Chvíli jsme střídali různá témata, probrali všechno možné i nemožné, nějaké ty historky ze života a tak, když najednou...
“Proboha, Niko, co ti je?” chytil mě za ruku Keith s hrůzou v očích.
Musela jsem vypadat strašně vyděšeně. A taky jsem to tak cítila.
“Něco se mu stalo!” zašeptala jsem s obavami v hlase i v očích.
“Komu?” optal se Keith.
“Sashovi...” hlesla jsem. “Pojďte se po něm, prosím vás, podívat...!” Poslední slova jsem skoro zaprosila a hlas se mi neovladatelně zlomil.
“Uklidni se, Niky, já mu zkusím nejdřív zavolat,” snažil se mě upokojit Brian a pohotově vytočil Sashovo číslo. “Nebere to... Jdu se po něm podívat! Coline, pojď se mnou!”
Brian už vypadal taky pěkně znepokojeně. Cítil, že moje předtuchy nejsou nikdy plané. Zažil jich se mnou spoustu, i když to nebylo zrovna v tomto životě. A ten otisk v něm přetrval doteď.
Kluci odběhli do svých pokojů a během chvilky byli zpátky, zapínajíc si ještě bundy. Když vtom Brianovi začal zvonit mobil.
“Co se děje? Kde jsi?” houkl do telefonu. V jeho obličeji se postupně začínala zračit úleva. “Dobře, jdeme ti naproti, když už jsme oblečení. Vysvětlím ti to potom.”
Ukončil hovor a rychle nám oznámil: “Je v pořádku. Připletl se k nějaké nehodě. Jdeme mu naproti. Podrobnosti nám řekne, jak se vrátíme.”
Spadl mi kámen ze srdce. Ovšem zmatek ve mě přetrvával. Proč bych zrovna já měla cítit Sashovy problémy?
Zůstali jsme sedět beze slov, ponořeni ve vlastních myšlenkách, nejspíš nad podobnými otázkami, dokud se kluci nevrátili.
Sotva vstoupili, nemohla jsem si nevšimnout Sashova letmého, ale očividně zmateného a nechápavého pohledu na mě.
Když se za pár minut převlečení posadili k nám ke stolu, Keith ho trochu netrpělivě vyzval: “Co se vlastně stalo, Sasho?”
Sasha se na něho trochu nevrle podíval, ale pak se dal do vysvětlování: “Sjížděl jsem skoro prázdnou sjezdovku, přiznám se, že trochu víc nepozorně, protože tam prostě skoro nikdo nebyl... Najednou jsem si na poslední chvíli všiml, že mi nějaký člověk leží zrovna přímo na trase. Trochu jsem zpanikařil - napadlo mě, jestli je zraněný nebo ne, a jak jsem se k němu s těma zmatenýma myšlenkama strašně rychle přibližoval, stupňoval se ve mně pocit hrůzy... Všechno ale dobře to dopadlo. Ten muž byl sice zraněný, nejspíš má prý zlomenou nohu, ale už měl zavolanou záchrannou službu. Jak odjeli, zavolal jsem vám zpátky – nemohlo mě napadnout, že byste si mohli myslet, že se mi něco stalo...”
“No, tak hlavně, že je všechno zase v pohodě,” snažil se Brian uvolnit dusnou atmosféru, ale ta jedna nevyřčená otázka zůstávala viset ve vzduchu.
“Já se tě, Niko, prostě nedokážu nezeptat, jak je možné, že jsi to věděla?” přiznal svou rozhozenost Keith. “Můžeš nějak srovnat to, co jsi cítila s tím, co nám právě Sasha řekl?”
Přemýšlela jsem, jak být upřímná, ale zároveň dostatečně taktní – především kvůli těm dvoum...
“Cítila jsem vzrůstající pocit hrůzy a prostě v tu chvíli věděla, že se to týká Sashe. Nejspíš je to jenom tím, že jsme tady teď takhle pospolu a jsem na vás tak nějak víc vnitřně napojená. Určitě bych cítila, kdyby se něco stalo komukoli jinému z vás.”
“Fajn, budeme to tak prostě brát. Nemá cenu se v tom nějak víc vrtat. Nejspíš bysme stejně nic bližšího nevydedukovali,” navrhl Brian diplomaticky a já mu za to byla fakt moc vděčná.
“Jasně, přece si nenecháme kazit tenhle příjemný pobyt, když se ve skutečnosti nic strašného nestalo,” přidala se na jeho stranu, a tedy i na mou, Rika.
Ostatní jen smířlivě pokývali hlavami. Stejně mi bylo jasné, že i když se o tom dál nebudeme bavit, neznamená to, že to všichni nechají jen tak plavat. Ale i tak jsem si dost oddechla.
Zbytek večera už proběhl v celkem klidném duchu.