Ve spirále osudu - román
přidáno 15.05.2022
hodnoceno 0
čteno 355(2)
posláno 0
„Riky, to není jen tak, něco se v tom vašem společném minulém životě nedořešilo. A bude to nejspíš pěkně dojemné drama...“ zněl můj hlas čím dál tišeji, protože onen příběh nořící se právě v mé mysli, mi bral dech. Pomalu jsem začínala rozeznávat své vyfantazírované představy od těch skutečných. Tahle patřila do té druhé skupiny... a to mě děsilo.
„Je mi jasné, že tys tam působila jako dost důležitý článek,“ podívala se na mě Rika s doufajícím výrazem v očích.
Co vlastně chtěla slyšet? To, že jsem právě spatřila naši vzdálenější minulost?
„Ano, snad jsem zahlédla střípky našeho minulého života,“ přikývla jsem neochotně a vyhýbavě.
„Co, Niko? Cos tam viděla?“ přestala se ovládat. „Byl tam? Byl tam se mnou? A co ty? Kdo patří k tobě?“
Její otázky nebraly konce. Ale já byla naprosto zmatená, neschopná poskládat ty právě se objevující obrázky dohromady, aby tvořily vůbec nějakou smysluplnou mozaiku.
„Nevím, já nevím, je to tak nejasné... tak složité... je toho příliš mnoho...“ zoufala jsem si a mou zmatenou duši začínal obestírat opar stvořený z obav o mou soudnost, schopnost se vyrovnat s tím, co se děje, s tím, že nejsem dokonalá... A když teď udělám chybu, ublížím...
„Niko, prosím, řekni něco! Mám strach! Co se s tebou děje?“ děsila se Rika při pohledu na můj nepopsatelně vyhlížející výraz.
Cítila jsem se jako dítě, kterému právě vložili do hlavy informace z mozku velkého věštce a ono najednou ví tolik neznámých věcí, vidí tolik pro něj dosud neodhalených obrazů života, tolik nových zkušeností a životních příběhů, které nikdy nebyly a nebudou jeho... Tak jak jen mu může být? Je zmatené, zoufalé, nešťastné... a k smrti vyděšené. Proč? Protože nebylo připraveno na něco takového. Snad jste mu dali tu nekonečnou moc vědění, ale kdo se ho ptal, jestli to opravdu chce?
"Ne, sestřičko, prosím, tohle nesmíš dopustit! Vzepři se tomu pocitu nedokonalosti! Ty máš tu sílu, obejdeš se beze mě! Jsi individuální, silná osobnost! Máš mocnou duši, tak už ji konečně osvoboď od té mé! Prosím! Pokus se o to kvůli nám oboum!" ozvalo se náhle v mě hlavě...
Najednou mi bylo, jakoby se něco krásného a milovaného dotklo mé duše a dodalo jí odvahu a sílu. Ale kdo? Nevěděla jsem, však cítila, že se musím řídit těmi slovy...
„Ano, dokážu to!" bylo mé pevné rozhodnutí.
„Co dokážeš, Niky?“ zeptala se překvapená Rika a celé její tělo pulsovalo napětím.
Otřásla jsem se, jakobych ze sebe chtěla setřást tu nejistotu, všechny ty děsivé pocity, a neochvějně jistým hlasem, který mě samou překvapil, jsem prohlásila: „Vím, co bylo v tom minulém životě... alespoň část...“
„Opravdu? Co se tedy stalo?“ vyzvídala plná horečného očekávání.
Zadívala jsem se z okna do šeřícího se nebe a nenásilně si začala vybavovat to, co před pár vteřinami tolik ochromilo mou mysl.
„Byli jsme ve válce... Brian ve vojenské uniformě... Angličan, byl anglický důstojník... mluvil německy... Ale proč?“ zeptala jsem se sama sebe a okamžitě si sama zase odpověděla: „Abys mu rozuměla – bylas Němka. Mělas na sobě lékařskou uniformu... bylas zdravotní sestra... Patřilas mezi jeho válečné nepřátele, byl váš zajatec... A přesto jsi ho vytrhla ze spárů smrti, která ho čekala u tvých lidí. Utíkali jste z vašeho tábora... Na hlavě měl ošklivou ránu a... byl postřelený... do hrudi. Jeho život byl v tu chvíli zázrak... Žil jen z tvé životní síly, z tvé lásky... Jeho srdce odbíjelo poslední vteřiny jeho života. Věděli jste to oba. I já to v tu chvíli věděla... Ale já věděla ještě něco víc – čekala vás oba... smrt... neodvratitelná... Jeho právě tam v tu chvíli a tebe... o několik hodin později... za zradu národa... Jeho srdci zbývalo poslední tiché zatepání, když vydechl svá vroucí slova patřící dvěma ženám, které se v tu chvíli staly jeho příštím osudem. Nejdřív se obrátil k tobě a pronesl slova, která jsem ještě nikdy neslyšela znít tak upřímně a oddaně: ´Miluji tě, Ricardo, budu na tebe čekat v nebi. Tam se zase setkáme... Pak už tě nikdy neopustím, lásko...´ Nato obrátil své vyhasínající oči ke mně a naposledy vydechl: ´Ty víš, co bude, Nicoletto, proto tě prosím – přimluv se za nás u Osudu a stůj navždy na naší straně, moje milovaná sestřičko, dvojče mé nešťastné duše...´“
Rika na mě koukala s pusou i očima dokořán.
Poťouchle jsem se zasmála a shrnula to: „Takže to vypadá, že tys byla a jsi jeho osudovou láskou a já... jeho bývalé dvojče.“

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
14. Nevyřešená minulost se hlásí o slovo : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : 15. Společně silnější
Předchozí dílo autora : 13. Nezničíš nikdy své vzpomínky - jsou zapsány přímo v tvé duši

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku