Mlhovina cigaretového kouře

Čtu knihu své duše. Stačí jedna věta a já se zase vracím zpátky…Přestala jsem počítat, kolikrát jsem se ptala proč?
Mlhovina cigaretového kouře klouže po tvářích poskvrněných potůčky slz…
Oči, které nejdou otevřít…
Vracím se zpátky, znovu se mi zjevuje ten kostnatý obrys prázdné postavy, třesoucí ruce a srdce jakoby chtělo vyskočit z průsvitného těla…
Tma, která se jemně mísí s rozmazaným světem, náraz o bílou hranu, vakuum bezvědomí…
Žij! Musíš! Nadechni se a nasaď si novou masku. Nemůžeš to vzdát, jen dýchej!
Tři, dva, jedna…otevírám oči, do smutného těla se vpíjí první paprsky světla. Jen odvahu…
Už nechci hledat odpověď, jen vytrhnout tu nepodařenou stránku ze své knihy, ale nejde to, znám ji až příliš nazpaměť…
Ale přibývá světla a naděje, že se moje mlhovina cigaretového kouře rozplyne v barevných nitkách času…