Mrazivé ráno

Sledovala jsem, jak za mnou pod sněhem mizí stopy, které mě dovedly až sem.

Kdybych tady ležela dostatečně dlouho, sníh by zakryl i mě a nikdo by nezjistil, že jsem tady, na tomto místě, vůbec někdy existovala.

Zmizela bych.

Ta myšlenka se mi zamlouvala čím dál víc. Přemohla mě síla přítomného okamžiku a celé té představy.
Zpomalila jsem. Zvedla hlavu k obloze a nechala sněhové vločky dopadat na mou teplou kůži. Cítila jsem každou z nich.
Cítila jsem jejich chlad i to, jak se po setkání se mnou mění. Jak v tichosti tají a vrací se do koloběhu svého života.
Po chvilce jsem otevřela oči a vnímala ty, které prolétaly kolem mě.
Sledovala jsem, jak lehce se snáší z nebe. Poletovaly sem a tam a lehce doléhaly na ty, které dopadly před nimi.

Pár jsem jich chytila do dlaně a ještě než se stihly rozpustit v zapomnění, jsem zahlédla jedinečnost každé z nich.
Magické obrazce vytvořené přírodou. Letmý dotek stvořitele.

Pomalu jsem se zastavila a si lehla si do závěje. S naprostou důvěrou a vděčností jsem se odevzdala tomu momentu.
Celý svět zpomalil a má, jindy zaplněná hlava, byla klidná.

Sledovala jsem bílou oblohu nad sebou a vnímala, jak se mi zpomaluje dech.
Ticho, které přicházelo z okolí, lehce prostupovalo do mého srdce.
Minulost ustoupila a já, přes chlad dnešního rána, začala pociťovat vnitřní teplo.

Je tohle ta boží láska o které všichni mluví? Nebo se jen moje tělo snaží přežít v nepříznivých podmínkách?

Na své myšlenky jsem si nedokázala odpovědět. Ale netrápilo mě to.
Jediné, po čem jsem právě teď toužila, bylo udržet si ten mír v sobě tak dlouho, jak jen to bude možné.