přidáno 22.11.2021
čteno 51(6)
posláno 0
Jsem šťastný člověk. Mám skvělou rodinu, dovolené, dobrou práci, přátele, jsem zdravý, mám pěkný dům, psa, kočku, dokonce nově i kanárka.. nic mi nechybí. 45 letý chytrý, zábavný, pečlivý a pohledný muž. To jsem já a můj ideální život. Ano to jsem já, tedy tak jsem vnímán mým okolím. Přáteli, kolegy, rodinou, celým světem. Všemi kromě sebe.
Neboť mám sice všechno, ale v podstatě nemám to nejdůležitější. Klid na duši. I když to v kontextu s tím co všechno mám vyznívá paradoxně, bohužel je to realita. Dnes už to vím. Dnes už vím, že před rokem a půl jsem udělal tu největší chybu v životě. Chybu, která se už nedá vrátit a já budu už do smrti žít život, který je ideální a šťastný…pro úplně všechny, jen ne pro mě.

Pojďme pěkně od začátku. Před více než třemi lety jsem byl spokojen, v podstatě šťastný, měl jsem ženu a 4-leté dítě. Vztah normální, pěkný, v podstatě bez problémů. Dával jsem mu všechno a byl jsem za něj upřímně vděčný. Měl jsem totiž za sebou už jedno nezdařené manželství, které mě dost vyčerpalo. Zůstala po něm dcera, která je už nyní dospělá a hlavně negativní vzpomínky. Vzpomínky na vztah, který více nefungoval než fungoval, neshody, nevěry, nepochopení, výčitky. Snažil jsem se ho kvůli dceři udržet co nejdéle a jednoho dne jsem to prostě zabalil. Byl jsem tak vyčerpaný a zklamaný, že jsem na další vztah neměl pomyšlení.
A po nějaké době jsem poznal svou nynější ženu, hezká, milá, dobrá. Úplně jiná než moje první manželka. Tak jsem si dal šanci na nový život. Poznamenán vzpomínkami z minulosti a s obavami, abych neskončil sám, jsem vlastně šel do vztahu, který se mi nějak tak přitrefil. Se ženou, která mě dělala šťastným. No se ženou, která mě až tak nechápala. Ale na to jsem přišel až časem. Přišlo dítě, pěkný život, první hádky a výčitky, které ale nebyly vážné. Vždy se vyřešili. Tedy já jsem je vyřešil. A to tak, že jsem se omezil. Ale tehdy jsem to tak opravdu nevnímal, tedy lépe řečeno neřešil. Byl jsem přesvědčen, že vztah je o kompromisech, přizpůsobování se. Snažil jsem se, abychom spokojeně fungovali, dával jsem všechno a byl šťastný. I když jsme se ženou měli často na věci různé názory a často jsem se uklidnil jen když jsem byl sám. Teď už ale vím, že jsem se pouze uspokojil. Protože jsem si myslel, že nic víc už od života dostat nemůžu, vždyť mám všechno. A to, že jsem v sobě potlačil nějaké touhy, to že spoustu myšlenek jsem si nechával pro sebe, protože jsem věděl, že ani moje žena je nepochopí, to že jsem upřednostňoval rodinu před mými potřebami, to mi přišlo jako samozřejmé. Sex s mojí manželkou byl dobrý, ale nepravidelný a vlastně nikdy mi v tomto směru nesplnila všechno. Na něco se nechala namluvit, něco jsem si vydobyl, některé věci jsem jí ani nikdy nenavrhl, protože jsem věděl, že nepochodím. Byl jsem takový, jakého mě chtěli mít. Odpovědný, milující, pečlivý muž. Všechno bylo fajn. Dokud jsem nepotkal ji.

Ženu, která mi obrátila život o 180 stupňů. Ženu, které jsem neuměl odolat, i když jsem věděl, že dělám chybu. Nedalo se, protože byla perfektní. Nejen navenek, ale hlavně uvnitř. Z čistě sexuálního pudu se vyvinula láska. Láska k ženě, která mě chápala jako nikdo. Které jsem se otevřel a řekl všechno. Neboť při ní jsem se nebál, nestyděl, nepřetvaroval, tolerovala každou jednu mou myšlenku. Byla prvním a dnes vím, že i jediným člověkem, u které jsem byl sám sebou. Při které jsem se nebál snít. Při které jsem měl pociť, že všechno se dá. Která se na svět dívala stejnýma očima. Někdy jsem měl přímo pocit že mými. Byla tak stejná, že mě to někdy až děsilo. Věděl jsem, že všechno s ní by bylo úžasné… kdybych neměl své závazky, které se vymazat nedaly. A já jsem je vlastně ani vymazat nechtěl, neboť byli mou součástí. A tak jsem se do toho totálně zamotal. Přežil jsem 15 měsíců se svou milenkou, kterou jsem ale nepovažoval za milenku, ale za svou životní lásku, které jsem se neuměl vzdát. Ale nedokázal jsem ani opustit rodinu, hlavně dítě, i když jsem na to každý den myslel a odhodlával se. Nedokázal jsem nechat svůj život a začít od začátku. Možná to byl zvyk, strach, zodpovědnost, lítost. Možná pocit, že udělám něco nepřijatelného. Byly to měsíce jako na houpačce, rozchody, návraty, pláč, výčitky, krásné zážitky, ale zejména bolest. Ani ne tak moje, jako jí, mé životní lásky. Tehdy jsem to tak nevnímal, byl jsem sobecký a myslel hlavně na sebe a moji rodinu, ne na ni. Neviděl jsem, co všechno mi dává. A dávala opravdu všechno. Pochopení, lásku, pocit že jsem výjimečný, dávala mi svůj úsměv přes slzy. Věděl jsem, že ať udělám cokoli, bude tady. Ať jí ublížím, zklamu, bude stále při mně. Sliboval jsem jí všechno a opravdu jsem to tak cítil a chtěl. Věděl jsem, že život s ní by byla pohádka. Velmi jsem po tom toužil, ale selhal jsem. Na plné čáře a opustil jsem ji. Ona bojovala jako drak. Prosila, plakala, chtěla si povídat, opakovala že dělám chybu .. ale neposlouchal jsem ji. Ani ji, ani mé srdce.

Nebojoval jsem. Prostě jsem to už nezvládal. Nezvládal jsem se motat mezi rodinou a ní, mezi výčitkami z obou stran, nezvládal jsem už lhát. Byl jsem vysílený a chtěl jsem mít už klid. Ale rozhodl jsem se špatně. Ale tehdy mi to přišlo správně. Zůstat s rodinou, kterou jsem miloval a měl jsem za ni zodpovědnost. Které bych ublížil a která by beze mě byla ztracena. No teď už vím, že ztracený jsem jen já. V podstatě sám na tomto světě. Opustil jsem své druhé já a fungoval dál s rodinou. První měsíce byly šťastné a já jsem byl o svém rozhodnutí přesvědčen. Udělali jsme si další dítě a všechno je krásné. Ano, navenek, pro všechny kromě mě. Nebo ona mi chybí. Byl jsem při ní lepším člověkem. Byl jsem sám sebou. Snažím se to v sobě potlačovat a nemyslet na ni, ale vím, že nikdy na ni nezapomenu. Vím, že jsem se sám odsoudil k neúplnému životu. Že nikdy si už s nikým tak upřímně nepromluvím, že nikomu už neřeknu všechno, nezažiji to co jsem mohl mít s ní. Že už do smrti se budu omezovat a dělat věci tak, jak se ode mě vyžadují. Neříkám, že jsem nešťastný, těším se z dětí, rád s nimi trávím čas, máme pěkné zážitky, nic nám nechybí. Ale mně chybí. Kus ze mě. Chybí mi ona. Člověk, který mě nechtěl v ničem měnit. Který ode mě nikdy nic nečekal a nechtěl, jen být se mnou. Chybí mi její láska, pochopení, objetí, její nápady, rozhovory, naše plány. Chybí mi ten pocit lehkosti a pohody, který jsem měl s ní. Chybím si já sám, takový jaký jsem byl při ní.

Obětoval jsem se, i když to zní jako bych se litoval, ale je to bohužel fakt. Obětoval jsem se pro štěstí jiných. Tehdy jsem to tak cítil a byl jsem přesvědčen, že tak je to správně. Byl jsem zbabělý a vybral jsem si snazší cestu. Vyhrál rozum nad srdcem. A ublížil jsem jedinému člověku, který miloval mě, takového jaký jsem. Člověku, který navzdory mým stovkám nesplněných slibů, ranám a zklamáním, které jsem jí měsíce uštědroval, o nás bojoval s stál při mně až do našeho posledního společného dne. A tím jsem vlastně ublížil i sobě. Mohl jsem mít všechno, ale rozhodl jsem se pro špatnou lásku. Vzdal jsem se štěstí. Teď už to vím, ale je pozdě. Chtěl bych ji vidět, pohladit, tolik jí toho říct.. chtěl bych vedle ní jen tiše ležet a cítit ji. Říci jí, že ona je moje štěstí, že ona je moje druhá půlka, bez které jsem tak ztracený. Ale je pozdě. Má už jiný život, ale vím, že není šťastná. Tak šťastná, jak mohla být se mnou. Zničil jsem nás oba, i když ona to vnímala jen jako zradu vůči její osobě. Ale já jsem zradil i sebe. Kdybych se před tím rokem a půl rozhodl jinak. Kdybych se rozhodl správně. Kdyby kdyby.. milionkrát jsem si už položil tu otázku, proč jsem nebojoval. Proč jsem nemyslel jen na sebe a ji. Proč jsem se nechal ovlivnit situací, city a vědomím, co bych měl udělat. Proč jsem nešel za tím, co jsem tak moc chtěl. Za tím, co mi říkalo srdce, nejen rozum. Proč jsem nebyl silnější a odhodlanější. Proč. Otázka která mě bude děsit už navěky. Snažil jsem se to všechno hodit na čas. Že jsme se setkali ve špatném čase, kdyby o pár let dříve nebo později, v jiném období, za jiných okolností, všechno by mohlo být jiné. Ale pochopil jsem, že to je hloupost. Nikdy není vhodná nebo nevhodná doba, je to o nás. Čas je vždy takový, jaký si jej uděláme. Jak k dané situaci přistoupíme, jestli utečeme nebo si dáme šanci. Já jsem utekl. Dnes už vím, že o lásku je třeba bojovat. Ale o tu skutečnou, neboť bez boje berete jen to, co život dává. Pokud nebojujete, nikdy nebudete mít skutečné štěstí.

Věnováno jí, ženě která měla být moje. Člověku, na kterého si jako posledního vzpomenu na smrtelné posteli.
Komentáře zakázány autorem díla.
Dnes už to vím : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Ammes, Mlčeti Zlato
» narozeniny
SweetSimik [10], johNMadhead [11], Singularis [9], Janina [9]
» řekli o sobě
Adrianne Nesser řekla o Delivery :
Teress! nejvetsi spisovatelka! a ja se tesim az za to budes brat tucny prachy:D huu to se budem mit!:-) davej to tak jako do ted;) ses nejlepsi segra na svete)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku