Pro zhýralou mladou slečnu

přece neumřeš
pro jeden pokles v kolenou
přece bys nestydla pro jedno zákoutí v mysli
řve v tobě děvka co ještě ráno
pásla květy ve větru
večer už punčochy
brázdí pod světlem zcela křivá ruka

přes všechny touhy zdáš se být dítě
jen tak si na chodník čáráš sny
sobecky bereš cokoli - i když jinou ruku často musíš odepnout
třeba - hele
támhle ta paní má taky city a možná jí doma
pláče dcera
možná jsi právě rozbila půl roku její krásy
možná jsi v jediný večer rozdrtila něčí půlku světa

louka je noční obraz pro udusané lidi
tohle si říkáš před spaním
obhajuješ bláto a roztrhané punčochy
asi to bolí - nechceš vídat hvězdu zcuchanou mraky
aby snad řekli - je oteklá strachy, vidíš ji?
ani se nevejde do ručně pleteného svetru

zdá se že k ránu zvláštně bzučí město
Žižkovem tančí pitvořivé mouchy
v baru tvrdili: jsi jako panenka
každý ti může česat vlasy - líbat tě na pusu - nos
a mrkat tvými víčky
každý si může půjčit tvé teplo - každý ti může dát do pití led
tak vřelá je obloha ty důvěřivá
zastav se než propůjčíš své nitro k vyhoření opile propadlému stínu
k půlnoci ani nemrkneš

a kterýkoli milý si pro tebe právě trhá řasy
aby si z tebe mohl kousek přát
pije gin - nejí
a skoro ani nedýchá
omlouváš se však sotva rovnou čarou

spojíš za stěnou dva protichůdné břehy