Svit z nicoty

Hrubým přichází radost,

Něžným přichází žal.

Já nelituji nic,

Lítost není, co by mi život dal.



Lituji sebe malinko,

Lituji bezdomé já psy,

Je mi líto rozpjatého Krista

Se srdcem neviděné msty.



Mnoho žen mě milovalo

A i já jsem nemiloval jednou.

Snad ne od toho mě silou zlo připjalo

Ke dnu vinnému si kleknout.



Nebolí mě ničí lest

A neraduje z vítězství mě štěstí.

Těch vlasů seno zlaté

Se mění v šeď neřesti.



Se mění v popel a vody,

Když se cedí kupka jarních spodin.

Není mi vás líto prošlé mé vy roky,

Nechci vrátit nic...



Jsem znaven se bezcílně mučit.

A úsměv bledý na líci

Oblíbil jsem si nosit v těle lehkém

Utichající svit a duši mrtvoly tlící...



Není již důvěry mé v lidskost.

Není ponětí žal mně známé.

Ale duše s myslí rvou se stezkou

Nevěrnou té lidské... Vidím krve plný harém...



Agonie medvědí mé tlapky

Nese následky na milých klid.

Radši bych už žral své vlastní zvratky

Než v duši blízkých se s hnilobným prstem rýt



A pít rudé vody Marxistické

A nasávat zbývající vzduch.

Když zlatem zalije se srdce lidské,

Není slyšet kvapnější tepu hluk.





E. E. Kindl