přidáno 22.12.2020
hodnoceno 8
čteno 339(4)
posláno 0
Ubikace Jednookého se nijak neliší od cimry, ve které jsem se probudila před malou chvílí. Je malá, stroze zařízená a šedá. Žádný pompézní palác, jak by se slušelo na opravdového vůdce. Zřejmě nekecá. Hlásá rovnost a sám jde příkladem.
Místnůstka obsahuje jen lůžko se smotaným spacákem u protější stěny, nad ním vypnutý digitální panel, pár polic s knihami, oprýskanou plechovou skříň, ledničku a čtvercový stolek se čtyřmi židlemi. Na jednu se posadí a druhou nabídne mně.
Pokrčím rameny a usednu na vyhlazené dřevo. Mám mnoho otázek, na které bych ráda znala odpovědi.
Nafasovala jsem malou dýchací ampuli, takže to se mnou snad znovu nešvihne. Mám ji připevněnou k opasku a dodává mi zdánlivý pocit bezpečí. Netušila jsem, že si někdy budu tolik cenit pouhé schopnosti volně dýchat. Jenže, co si budeme povídat. Nejíst člověk nějakou dobu vydrží, nepít taky. Ale bez vzduchu je za pár minut konec.
Jako kdyby mi četl myšlenky, vyloví z ledničky nějaký balíček s lisovanými plackami a láhev s vodou.
„Nemáš žízeň nebo hlad?“
„Mno… spíš pár otázek.“
„I já mám pár otázek,“ probodne mě svým okem. Říká se, že oči jsou brána do duše. Jenže to jeho je temné a neproniknutelné. Nejde z něho vyčíst, co je doopravdy zač.
„Ptejte se,“ rozhodím rukama. Nemám moc, co skrývat.
„Poslali tě sem mne zabít. Ještě stále po tom toužíš?“
Ups. Tak tohle je podpásovka. Co mu mám proboha říci? Raději zareaguju opatrným mlčením.
„Mlčíš, takže odpověď je ano,“ pochopí.
Sakra. Před ním člověk nic neutají.
„Je to pro tebe otázka cti, nebo ti za mou smrt slíbili nějakou atraktivní odměnu?“ zajímá se dále.
„Bylo mi slíbeno řádné občanství v jakémkoliv nazairském městě,“ odvětím popravdě.
„Toužíš zapadnout mezi rozmazlence,“ přelétne mu po tváři nepřátelský stín.
„Víte, jak to funguje na Nazairu?“ překvapí mě.
„Sleduju trendy na ostatních planetách UNIE už velmi dlouho. Dává mi to rozhled a inspiraci pro další postup. Jenom hlupák si hrabe pouze na vlastním písečku a nekouká okolo sebe. A ty jsi velmi naivní, když si myslíš, že tě rozmazlenci přijmou mezi sebe. Opovržení, které v sobě nosí k lidem tvého druhu, se nikdy nezbavíš. Snažit se zapadnout do společnosti, co o tebe nestojí, je velmi krátkozraké.“
„A co mám tedy dělat?“ zamračím se. Jeho slova se mě dotknou na tom nejcitlivějším místě.
„Přijmout sebe a svůj osud se vším všudy.“
Cítím, že se mě snaží vmanipulovat do svých zájmů a vůbec se mi to nelíbí. Nechápu, proč si s tím dává takovou práci. Kdyby mne prostě zabil, ušetřil by spoustu času. Ve vzduchu visí něco nevyřčeného a mě zajímá co to je.
„Jsi plná vzdoru, nedůvěry. Vymyli ti mozek, zfetovali tě a poslali sem vraždit. Přitom jsi byla původně dobrý člověk,“ probodne mě svým jednookým pohledem.
Po těch slovech se celá schoulím do sebe. Míří přímo na střed, každá jeho věta mě neskutečně bolí.
„Jak můžete vědět, jaká jsem bývala?“
„Něco ti pustím,“ sejme z police ovladač a namíří ho na panel. Chvilku projíždí různé složky, než najde tu správnou. Najede na ni a spustí ji. Netrvá to dlouho a začne běžet videozáznam.
Vytřeštím oči, je mi důvěrně známý. Video ukazuje hořící stan v táboře bellanských uprchlíků a pak mne, jak z něho vytahuju bezvládnou záchranářku. Poté následuje prostřih do Orbenské radnice. Primátor Gula mi gratuluje k záchraně života a špendlí na uniformu odznáček za statečnost. Střih a stojím v poutech před kamerami lačnícími po senzaci. „Jen jsem se snažila… snažila být užitečná,“ slyším svůj cize znějící hlas zkreslený digitálním přenosem.
Jednooký stiskne ovladač a obraz zmizí.
„Eh?“ podívám se na něho rozpačitě. Má oči a uši fakt všude. Jak se to k němu, sakra, dostalo?
„Tohle video běhá po síti už nějaký ten pátek. I když už není nejnovější, stále probouzí emoce, získává čím dál větší sledovanost a nutí lidi k zamyšlení, jak je systém nastavený neuvěřitelně bezohledně a špatně. Pokud tě zajímalo, odkud znám tvé jméno. Tak z tohohle záznamu. Dostal se ke mně od mých bratrů pracujících na Nazairu pro naši věc…“
„Co? Máte svoje lidi na Nazairu? Myslela jsem, že bojujete na Bellanu 2.,“ zamračím se.
„Boje se v dnešní době vedou různými způsoby. Informace se také mohou stát účinnou zbraní, když jich člověk vlastní dostatek.“
„Nacpal jste na Nazair svoje agenty?“ vydechnu nevěřícně. Celé se mi to nějak nelíbí. Vzpomenu na slova obtloustlé Gaby od jezera, že válka na Nazairu je jen otázkou času. Tehdy mi přišla jako blázen. Nyní to vidím v novém světle.
„V davu uprchlíků se kdekdo ztratí. Nizirové jsou velmi naivní a příchozí si pořádně neprověřují. Jak má někdo zelenou barvu kůže, získá automaticky azyl,“ pokrčí ramen.
„Aha,“ myslela jsem, že vám jde o Bellan 2. Nechápu, jakou roli v tom hraje Nazair a proč se o něj sakra vůbec zajímáte,“ vyhrknu naštvaně.
„I na Nazairu žije spousta opovrhovaných v nevyhovujících podmínkách. Umírají na znečištění a pod tíhou tvrdé práce, protože se to někomu hodí do krámu. Protože je tak snadné vydělávat na něčí bídě, když je jí příliš.“
„A jak to souvisí s vámi?“
„Všichni opovrhovaní jsou bratři. Měli by se spojit a donutit systém ke změně.“
„Když se bohatství příliš naředí chudobou, vznikne chaos,“ vyjedou ze mě Korenova slova, jež se mi vryla do paměti.
„Když se bohatství naředí chudobou, vznikne rovnoprávnost,“ zavrtá do mě přísně zrak.
„Je něco takového vůbec reálné? Můžou si vůbec být lidi rovní…“
„Zda je něco reálné, nezjistíme, dokud se to nerozhodneme zrealizovat.“
„Přijde mi to jako nebezpečné bláznovství.“
„Každý vizionář byl lidmi považován za blázna. Kdyby se naši předkové nerozhodli těžit utranium, nepokoušeli se o vynález nadsvětelného pohonu a nerozlouskli tajemství transportu skrz červí díry, dodnes neopustíme soustavu vyhasínající hvězdy a utoneme ve tmě a zimě. Co se kdysi zdálo jako bláznovství, tvoří základy dnešní civilizace.“
„Věda a válka jsou přece naprosto odlišné věci.“
„Věda lidstvo posouvá vpřed a válka ho očišťuje. Jako oheň, který vzplane, aby pozřel všechno odumřelé, trouchnivějící a zastaralé.“
„A jen tak mimochodem cestou spálí malé děti a jejich zoufalé rodiče,“ vzpomenu na zážitek z hořícího ghetta, který se mi s železnou pravidelností vrací.
„Myslíš, že na Bellanu netrpí a neumírají děti a jejich rodiče?“ ztvrdne jeho pohled. „Děti se tu kvůli znečištění rodí mnohdy postižené s ekzémy, boláky, vředy, špatně vyvinutými trachejemi, nebo zakrnělými končetinami a jejich rodiče sotva dožívají čtyřiceti let. Přitom naši sobečtí sousedé mnohdy přežijí dvounásobek. Přijde ti to spravedlivé?“
„U nás to bylo to samé,“ váhavě přikývnu. „Na pobřeží také bývala vysoká úmrtnost malých dětí, protože chyběly léky. Když přišla povodeň, připravila o život i spoustu dospělých. Další umírali brzy v důsledku znečištění. Třeba při práci ve spalovnách, tavírnách plastu a barvírnách. Můj mladší brácha, který v jedné takové barvírně dělal, míval často dost hnusný kašel, který nás všechny v noci budil ze spaní…“
„Až se tu trochu rozkoukáš, ukážu ti ten opravdový Bellan. Místo, na které se zapomnělo. Společnost, která trpí, protože jí všichni odmítli pomoci. Možná pak lépe pochopíš, proč se snažím věci změnit,“ vstoupí mi do řeči. „Trochu jsem se na tvůj příběh zaměřil, protože mi přišel zajímavý, a když ses tu objevila s úkolem mě zabít, došlo mně, že to je osud.“
„Osud? Jaký osud?“ vyhrknu nechápavě. Mám pocit, že se zase po hlavě řítím do nějakého problému a jakékoliv brzdy tu chybí.
„Pracovala jsi předtím pro místní uniformovanou ozbrojenou složku a do města se dostala jako ilegální přistěhovalec. Navzdory tomu, že obyvatelé metropole lidmi tvého druhu opovrhovali, stejně ses jim rozhodla pomoci. I když rozmazlenci z Bellanu 2., vám brali práci, přesto jsi jednomu malému bellanskému batoleti zachránila život. A u toho dokonce riskovala ten svůj.“
„Byl to instinkt, nepřemýšlela jsem o tom, co jsou zač…“
„Oni se ti za tvé zásluhy odměnili deportací k Vesmírné Legii a následně poslali na smrt,“ vpije se do mě svým temným vypouleným žilnatým okem.
„Tak to bylo,“ přikývnu. Žaludek mi sevře hnusný slizký pocit, plný zášti a nenávisti. Jednooký je mistr v probouzení toho zlého, co už chtěl člověk dávno nechat spát.
„Víš, proč si myslím, že naše setkání je osud?“ roztáhne náhle ústa k širokému úsměvu.
Jen tázavě zavrtím hlavou.
přidáno 05.01.2021 - 22:13
Nine: No, ani jsem to úplně neplánovala :D.
Díky.
přidáno 05.01.2021 - 22:04
Aktuální-volně dýchat. Dobře se čteš, ty se nezdáš.
přidáno 22.12.2020 - 23:10
človiček: Díky moc. Jsem ráda, že tě to furt baví.
přidáno 22.12.2020 - 21:56
Nevím jak to děláš,ale nemá to chybu.Ta psychologie a pozvolný vciťování do pomyslného soupeře je fajn.Asi vůbec poprvé čtu text novým pohledem- rozborem,posloupností a tak a baví mně to. Dík.
přidáno 22.12.2020 - 17:28
slavek: :)))
přidáno 22.12.2020 - 17:24
Datluj, datluj, Asimove...
;o)
přidáno 22.12.2020 - 17:20
slavek: Jj, už jsem zas kousek nadatlila. Az to pujde, vložim další část.
přidáno 22.12.2020 - 17:03
Hmmm... Jedem dál.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/34 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/35
Předchozí dílo autora : Gana/33

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
El.Bludnickova [7], Zelda [7], love [7], JaneyTrafy [6], The STYL [2], Michal20 [3]
» řekli o sobě
Liss Durman řekla o veronika :
Veruuu.. To je opravdu hodně těžký se vyjádřit, ale pokusim se. Píšeš skvělý dílka, líbí se mi jejich nezapomenutelná atmosféra, která mi zůstává v hlavě ještě dlouho potom. Na nic si nehraješ, všechno ti jde od srdce a nejspíš proto tě mám tak ráda.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku