Bolehlavy

Bolehlavy

I.

Dusot křídel mrtvých much
se snaží dostat oknem ven
jednou mrknu, hne se vzduch
a barva spadne z chryzantém

II.

Hebká snová pavučina
lepí se na hebčí tváře
láskou mrtvá mysl líná
slepého je chtíče záře

III.

Jenom ona zná mou kůži
je z mramoru a slonoviny
pod ní srdce smutné buší
rozbité na dvě poloviny

miluji a myslím na ni
v hlavě proudy myšlenek
když češu její vlasy vraní
té nejkrásnější z milenek

IV.

Za svůj smutek dávám vinu
vínu, jí a nikotinu
možná taky sobě

sice mám dvě plíce
ale nenávidím obě
tak jsem jim vyhlásil válku

korunu mám z nedopalků
a mezi tahy z cigaret
tratí se mi konce vět

V.

Dlaní sčítám tvoje boky
křivky vlastních realit
náplní jsou pro mé sloky
jak je pro soumrak
šedý svit

nádherní pavouci- myšlenky na tebe
a kam se ty linou
tam stopu za sebou
lepí svou
nádhernou
pavučinou

VI.

Do zrcadla zvracím sny
ty odrazem se vrací zpátky
zkracují mi zbylé dny
jak by život nebyl krátký

měsíc jsem stál u zrcadla
v křeči tvořil stovky vět
o tom, jak nám srdce zvadla
a zbyl jen popel z cigaret

VII.

Jsou teplé, a tečou hebce
z hnědých očí řeky slané
po zbité a smutné lebce
přes rty láskou rozpukané

VIII.

Světa zrcadlení
hnusí se mi stále víc
žiju pouze skrz reflexi vět
za pár let mi odkvet svět
a už krásného nic
v něm není

IX.

Hloubkou vlastní akustiky
překvapen a spálen
rozléhám se jako vzlyky
nad mrazivým ránem

procházím hlavou svou
podivnou krajinou
myslíc jen na tebe
a nikdy na jinou
procházím srdcem svým
prázdným a šedivým
dávám ho nikomu
zpytuju před nikým

X.

Dál se chlubím tím svým skvostem
že sám v sobě jsem jen hostem
a vysvětlovat proč co cítím
je jak psát básně kostem

XI.

Pohladím už naposledy
proudy jejích fotonů
v kterých- v lásce z Andromedy
žiji, sním, i utonu

XII.

Ztrácím se tak v jejích tajích
v mém osobním norském lese
slunce dál od hranic na jih
se z mých směšných lásek třese

XIII.

V žilách mám jen vlažnou vodu
zrezavělou levným vínem
vylévám ji do záchodu
ať jsem víc než vlastním stínem

XIV.

Procit sem a pak vnitř lebky
miliony myšlenek
pro cit žádný dotyk hebký
protáčení panenek

XV.

V bublině času láska se vsákla
v prostěradla špatné rady
ležím tu sám k sobě zády
ručka hodin dávno zvadla
nezalil ji času tok

XVI.

Je to jak
čekat než to pochopíš
dočkám
zmrzlé peklo spíš

XVII.

Nemám nic na práci a přece musím dělat všechno
tak nějak se mi to vždycky vleklo
pořád chci tam kde je nejlíp
byl jsem v nebi-
tak znám peklo

XVIII.

Tím, že se mu čas tak vleče
trápí ho, tráví ho
v leže nebo v kleče

zatne zuby, vypije,
a na pár chvil
je tím, kým chce
a ne kým je
ani kým byl