A máme tu další dílek před spaním.
přidáno 29.11.2020
hodnoceno 8
čteno 216(3)
posláno 0
Dalšího dne stepuju před malým domkem se zahradou a ve zpocených dlaních svírám zdvořilostní láhev červeného. Zvědavě pozoruju pečlivě zastřižený živý plot, posekaný trávník a příjezdovou cestu, roubenou několika košatými oleandry. V hranatých truhlících pod okny čechrá podvečerní vánek květy bílým petúniím.
Stisknu zvonek a nejistě se rozhlédnu po okolí. Zničehonic na mě padne smutek. Tohle místo je opravdový a skutečný domov. Domov jaký já jen stěží vytvořím. Není s kým a pochybuju, že někdy bude.
Ozve se zarachocení klíče a dveře se otevřou. Stojí v nich Nizirka v batikovaných šatech s poněkud kulaťoučkou postavou a dolíčky ve tvářích od úsměvu. Za zády jí vykukují dvě děti. Starší, nakrátko ostříhaný chlapec a tmavovlasé děvčátko s vlnitými vlásky. V buclatých prstících svírá uháčkovanou panenku. Zatímco kluk je postavou i výrazem tváře celý táta, holčička vypadá jako zmenšená kopie své matky.
„Jmenuju se Alba a tohle je Yawor a Baruna,“ podá mi kyprou pravici. Má teplou, hřejivou dlaň. Ucítím mozoly pracovitých lidí.
Usměju se.
„Těší mě, já jsem Gana.“
Plamel se mezitím ochomýtá okolo grilu a otáčí maso, aby nezčernalo. Na sobě kostkovanou zástěru, na nohách sešlapané trepky.
Pobavím mě to. Neznám ho tak.
„Ahoj. Rád tě vidím,“ pokývne mi na pozdrav a potře škvířící se vepřové ochucenou čalamádou.
„Máš krásnou rodinu i domov. Jsi šťastný muž,“ vydechnu okouzleně.
Nekomentuje to a otočí se směrem k ohništi.
„Dáš si něco k pití?“ zeptá se Alba, která po těch slovech celá zazáří.
„Pivo?“ pokrčím rameny.
„Skočím pro něj do sklepa,“ nabídne se malý Yawor a vyrazí po trávníku k domu. Zakopne však o rozvinutou hadici a dopadne loktem na obrubu chodníku. Z kloubu se mu vyřine krev. Zatne však zuby a nebrečí.
Otec mu spokojeně pokývne.
Je poznat, že ho vychovává k obrazu svému. Chlapec vypadá jako jeho věrná kopie. Štíhlý s tmavýma jiskrnýma očima. Na sobě má maskáče s kapsami a černé tílko. Přesně takhle chodí oblečený Plamínek na střelnici nebo do posilovny. I já si oblékla kapsáče, i když modré. Nic jiného můj šatník ani neobsahuje. Klučičí vizáž mi zůstala i tady v hlavním městě.
Alba má na sobě volné, podomácku obarvené šaty. Stejně jako její malá dcerka.
„Chci pro ně bezpečnej svět,“ cukne hlavou k dětem Plamel. „Čistej! Bez smraďochů a Bellanů. Bezpečný ulice, hřiště i parky. Nikdo jinej než my, se o to nepostará,“ zadrmolí. Je poznat, že už má trochu upito.
Přikývnu. Chápu ho a rozumím mu. Za rodinu, jako je ta jeho, se vyplatí bojovat.
„Pojď, posaď se a ochutnej ovocný dort,“ změní Alba směr diskuze. Vycítím z ní, že podobné řeči nerada slyší.
Nenechám se dvakrát pobízet a usednu za lakovaný stůl z dubového masivu. Veprostřed se vyjímá parádní cukrárenské umělecké dílo. Velký několikapatrový dort plný ovoce, želé šlehačky a malých figurek vymodelovaných z marcipánu do tvaru jejich rodinky. Na vrcholku trčí velká nazdobená třicítka.
„To je nádhera, to ty sama?“ vyvalím oči.
„Ano,“ pokrčí skromně rameny Alba. „Jsem ráda, že to alespoň někdo ocení.“
Pozvednu obočí.
„Yawor se spíš ošklíbá, že od té doby co se oženil, sotva dopne opasek, který nosíval u Legie. Nepatří zrovna k mužům, kteří ocení ženskou práci,“ praví kysele. „Někde uvnitř ho pořád mrzí, že musel armádu kvůli rodině pověsit na hřebík.“
„Byl jsi u Vesmírný Legie?“ zamrkám překvapeně. Nikdy jsme se spolu o minulosti nebavili. On nekladl otázky ohledně té mojí a já mu to taktně oplácela.
„Ano. Přihlásil jsem se dobrovolně. Dotáhl jsem to až na kapitána. Pomáhal jsem tenkrát potlačovat lokální potyčky na Bellanu 1, ještě než se rozhořely v tuhle proklatou válku. Díky tomu vím, jací jsou Bellani zákeřní parchanti. Nemají koule postavit se člověku čelem, vymýšlejí zákeřné pasti, kladou miny. Kradou technologie…“
„Nechceš toho nechat,“ zvedne hlas jinak mírná Alba.
„Mám pravdu. Kdyby to tam tehdy UNIE srovnala se zemí, nemuseli se nám tu dneska potulovat ty zelený huby.“
„Nemluv takhle před dětmi.“
„Plamínek si lokne piva a rozvášní se. „Mohl být klid, kdyby ty bellanský smraďochy někdo včas sejmul. Ale UNIE tehdy neudělala nic. Kravky z humanitárních neziskovek, co o skutečným životě ví akorát kulový, brečely, že Bellani jsou taky lidi. Mávaly vlaječkama, přebarvovaly se na zeleno. A pindaly do všech médií, že nemáme právo, je zabíjet na jejich území, když je to jediné, co jim zbylo a nemohou se odtud dostat. Tak jsme odešli. Chvíli se tvářili, že budou sekat dobrotu a my jim to sežrali i s navijákem. A výsledek máš dneska tady. Bellan 2 hoří a o ty zelený žebráky se musíme starat my.“
„Utíkají před válkou.“
„Před válkou, která nemusela být…“
„Pomáhat bližním je naše povinnost.“
„Naše povinnost je ochránit naše děti a rodiny, ne se starat o cizí přivandrovalce,“ uzavře Plamínek debatu a jedním hltem vyprázdní sklenici až na dno.
Nezbývá mi než s ním souhlasit. Sice žádnou rodinu nemám, ale chápu, že on chce ochránit tu svoji.
„A co když my jednou taky budeme potřebovat pomoc?“ položí otázku manželka.
Plamel jen něco vztekle odsekne, protočí oči a významně se na mě podívá. Zřejmě hledá pro svůj názor oporu.
Paráda, přimotala jsem se do manželské hádky. Vůbec nevím, jak na to zareagovat. Chápu postoje obou. Yawor se dennodenně setkává s problémy, které přistěhovalectví sebou přináší. Musí ho řešit, je to jeho práce. Dělá ji proto, aby jeho rodina mohla zůstat v bezpečí. V bezpečí, díky kterému se do kontaktu s problémovými osobami nesetkávají. Alba neví, jak smrdí ghetto a čeho všeho jsou schopni lidé, kteří se ocitli v životní pasti. Je to mírná žena, co to s ostatními myslí dobře.
A Plamínek nekompromisní muž, který se nepřizpůsobuje a jak s ním někdo nesouhlasí, přestává ho mít rád

***

„Poslední dobou s i s Albou vůbec nerozumíme,“ poznamená Yawor, když spolu o noční vyjedeme na kopec Réval. Je to asi nejvyšší místo ve městě a za dne se stává oblíbeným cílem rodinných výletů. Díky tomu se vrcholku nachází parkoviště, bufet a několik hřišť. Občas se tu v dřevěném atriu uprostřed noci schází fetky a rozdělují si svůj lup, který nakradli dole ve městě, aby měli na dávky. Dneska tu však nikdo není. Jen my dva.
Odstavím vozidlo a vypnu motor, jen rádio nechám tlumeně hrát. Je odtud nádherný výhled na centrum. Tak blyštivé a magické v záři potulujících se měsíců. Nazair jich má dvanáct, my však vidíme jenom šest. Další se nachází na druhé polokouli.
Zatímco dole jejich záři stírá světelný smog, tady úžasně vynikají. Každý z nich se od hvězdy odráží jiným způsobem. Dva jsou v úplňku, ale čtyři další vytváří srpky menší než půlměsíce.
„To je mi líto,“ otočím se k němu. Tmavé oči se mu odráží od rozsvícené palubky a výrazně se lesknou.
„Nemusí, jsme každý jiný. Jen si to uvědomujeme až teprve teď. Alba je tak měkká a až dětinsky idealistická. Vůbec nezná život. A já cítím, jak vedle ní měknu taky. Jsem jako sulc, pudink nebo želé. Nenávidím to. Všechny ty její dorty, bábovky, knedlíky, omáčky. Když jsme žrali na základně energetický gely, bylo mi daleko líp.“
„Já rodinu nemám. Nevím jaké to je,“ skousnu si kůžičku na malíčku.
„Jsi tak svobodná, nespoutaná. A pevná,“ dotkne se letmo mojí paže. Je léto máme jenom trička. V jeho hlase postřehnu stín závisti.
„Jsem sama, a tak cvičím, abych se nějak zabavila.“
„Nikdo tě nepotřebuje.“
„Právě,“ zamračím se.
„Mě potřebuje pořád někdo. Abych sestavil botník, přivlekl nákup z obchoďáku, dovezl malýho na trénink. Alba ani neřídí. Bojí se toho. Bojí se všeho.“
Ještě nedávno jsem se bála řídit taky, takže raději mlčím.
„Hnusí se jí zbraně a myslím, že i moje práce.“
„Kdyby ses jí hnusil, ta ti nedělá tak krásný dort.“
„Neříkám, že se jí hnusím přímo já. Spíš to, co dělám. Má úplně jiné názory. Je to tak naivní. Vůbec není schopná vidět realitu,“ poposedne nervózně a pak se mi dlouze zadívá do očí. „Poslední dobou mám pocit, že žiju, jen vedle tebe.“
Zamrkám. Tak nějak nevím, jak si to vyložit. V malé prostoře zhoustne vzduch.
„Když odešel můj parťák k meziplanetárce, myslel jsem, že je to konec. Že už budu střídat jen samý lůzry, který mi polezou do prdele, aby se dostali do auta. Jenže pak ses objevila ty. Tak nadšená a odhodlaná, před ničím necouvnout. A nejednou mě práce zase baví. Můj svět opět funguje,“ propálí se mi tmavé blesky až na dno duše.
Chci něco říci, ale nevyjde ze mě žádný zvuk. Místo toho jen překvapeně otevřu pusu.
Zničehonic ucítím na krku pár letmých doteků jeho chladných prstů a v pootevřených ústech jeho jazyk.
Má suché rty a nekompromisní přístup.
Vstoupí a odmítá odejít. Druhá ruka se mi ocitne ve výstřihu. Zabloudí pod sportovní podprsenku a stiskne. Ví kam sáhnout, stejně jako když někoho prohledává.
Proti mé vůli mi unikne slastný sten. Najednou jsem měkká já.
Můžu se bránit, ztropit scénu, udělat bordel, ale místo toho se tomu podvolím. Na sebeobranu nemám dost sil. Nebo sebevědomí?
„Já ale nechci děti,“ hlesnu, když mi umožní na chvíli se nadechnout. Bojím se těhotenství jako čert kříže. Navíc za těchto okolností.
„Neboj se, není mi patnáct,“ zavrtí hlavou, jako co si to o něm myslím. Oči se mu lesknou, působí, jako kdyby měl horečku.
Zmáčkne čudlík, sedadlo odjede dozadu a sklopí se. Převalí se na mě. V klíně ucítím tlak.
Jeho prsty mi pomalu rozepínají opasek a jazykem už zase bloudí…
Nikdy jsem neměla muže. Až dosud jsem si od nich držela odstup. Vědomě je od sebe odpuzovala.
Tohohle jsem přitáhla, aniž bych něco takového měla v úmyslu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdo jako on může chtít zrovna mě. Že ten, který si na pravidlech tolik zakládá, je najednou bez skrupulí poruší.
„Tvojí ženě to ublíží,“ napadne mne náhle.
„Ty jí o tom snad povíš?“ ušklíbne se, když mi rozepíná kalhoty.
„To v žádným případě.“
„Tak proč by jí to mělo ubližovat,“ stáhne mi je ze stehen spolu s kalhotkami.
Nasadí si ochranu a najednou je uvnitř.
Zabolí to.
Pak začne hřát.
A pak…
Zavřu oči.
Podvolím se.
Přijmu to.
Nechám nás prolnout v jedno. Přizpůsobím se jeho pohybům.
Jsem přizpůsobivá holka z pobřeží.
přidáno 15.12.2020 - 21:54
Nine: Tak on příběh ještě nekončí :). Všechno ma svůj smysl. Není to samoúčelné. Diky, ze pokračuješ v četbě.
přidáno 15.12.2020 - 21:07
Cos mi to provedla? Já jsem chtěla Horta. Tenhle? No nevim jestli udělala dobře. Moc se mi nezamlouvá. Pokračování příště, měj se.
přidáno 29.11.2020 - 20:47
človiček: No ještě se to trošku zamotá.
přidáno 29.11.2020 - 20:42
Idara: Noční směny jsou náročný, a tolik měsíců najednou....bezpečnost především......pro město samozřejmě...no a pak praskne nevhodný původ. Plamínek zhasne.?? :-)
přidáno 29.11.2020 - 20:22
človiček: ?
přidáno 29.11.2020 - 20:18
Nojo přesčasy, to je člověk utahaný, ale do práce chodí rád.
přidáno 29.11.2020 - 19:11
slavek: :D.
přidáno 29.11.2020 - 19:08
Juj!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/20 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/21
Předchozí dílo autora : Gana/19

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Iphone 13 Pro

Na velkém iPhonu 13 Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2022 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku