přidáno 30.11.2020
hodnoceno 3
čteno 40(3)
posláno 0
Od chvíle, kdy se to stalo, se náš vztah nenávratně promění. Už nehledáme činnost, ale místo, kde si to udělat bez nežádoucích zraků veřejnosti. Makáme ve dne a noci se promění v hřiště naší sexuality.
Plamínek jako, kdyby se mě nedokázal nabažit. Vyhledává každou volnou chvíli, kdy nemáme žádné oznámení, a pak si mě bere. Když je po všem, jeho oči září. Vypadá jako malý kluk, kterému půjčili jeho oblíbenou hračku. Teď konečně smí. Sundat masku, vypadnout z role starostlivého otce, být sám sebou.
„Cítím se s tebou perfektně,“ poznamená dnešní noci.
Už to trvá dva měsíce. Zvykla jsem si, stalo se to součástí mého života. Začala se na to i těšit.
Jsou dvě hodiny po půlnoci a město už dávno chrní. Vedle opuštěného parkoviště s tichým šuměním protéká Orba. Léto pomalu končí.
„Děláme něco zakázaného, něco co se nesmí,“ poznamenám.
„Právě. Víš, on manželský sex je strašná nuda. Ty to neznáš a buď ráda. Člověk si vezme ženskou, co kdysi byla úžasná kočka. Měla odvahu. A nakonec má vedle sebe žok sádla, co odmítá sex. Prý únava, bolesti, hlavy. Spousta práce okolo dětí. Starosti, které zajídá sladkým...“
„Máš krásnou rodinu, važ si toho,“ zamračím se.
„Ty na Albu nežárlíš?“ podiví se, v hlase mu zazní náznak zklamání.
„S Albou žiješ, se mnou šoustáš. Tvůj skutečný život patří jí.“
„Nevadí ti to?“
„Je snad důležité, co mi vadí?“ podívám se na něj s úsměškem.
„Zajímá mě, co si myslíš,“ odtáhne se.
„Co si myslím? Myslím si, že jsi šťastný muž, co má krásný dům, zdravé děti a hodnou ženu. Jen se v tom tak trochu nudíš. Jsi člověk, který něco takového docení, jen kdyby o to přišel. Tvoje rodina tě má přes den a já v noci. Tak jsi nastavil pravidla. Ty vždycky nastavuješ pravidla.“
„Oceňuji, že ty pravidla respektuješ,“ pokývne.
Nic jiného mi nezbývá.

***

Dalšího dne na noční dostáváme jeden z nejméně oblíbených úkolů. Vartovat v okolí přistěhovaleckého slumu a dohlížet nad bezpečím uvnitř i venku. Zorba si zřejmě povšiml, jak často naše vozidlo postává na opuštěných místech a rozhodl se tomu učinit přítrž.
Dopraví nás tam těsně se soumrakem a zanechá naši dvojici poblíž bellanských příbytků.
Chvíli se couráme venku, ale pak vstoupíme dovnitř. Zamračeně nasaju vzduch. Důvěrně známý pach moči, výkalů, kazících se zbytků a nevyvezeného odpadu mě zaštípá v nose. Bloumáme s rukama v kapsách mezi improvizovanými ubikacemi, které si tu nevítaní hosté z nouze smontovali. Někteří mají stany, jiní jen jakési brlohy sestaveného ze všeho možného. Stmívá se a noční oblohu rozblikají první hvězdy. Ruch v táboře se pomalu zklidňuje a skrz vypnuté přístřešky se začíná ozývat pravidelné chrápání.
„Člověk maká celej rok jak vzteklej a za odměnu dostane hlídat tenhle bordel,“ mračí se Plamínek jako bouřkové nebe. „Dělat tuhle práci poctivě se vůbec nevyplatí. Beztak naše odměny zase vyžere vedení,“ nakopne vztekle zmačkanou plechovku, až přeletí prašnou cestičku.
Přikývnu a chci něco dodat, když si povšimnu rozruchu na opačné straně slumu. K protějšímu oplocení přijede několik džípů, ze kterých vyskáčou muži skrývající obličeje v černých maskách. Každý zažehne několik Molotovů a vrhne je mezi vypnuté plachty. Ty po chvíli vzplanou.
„Do prdele,“ zakleje Plamel.
„Kdo to je?“ hrkne ve mně.
„Nejspíš jedno z těch radikálních hnutí, kterých se teď všude líhne jak v drůbežárně kuřat. SMRT BELLANU si myslím říkají.“
„Musíme zavolat posily a taky hasiče!“ vyhrknu rozrušeně.
„Alespoň něco dělají, na rozdíl od vlády, která trčí až po kotníky v unijní zadnici,“ dá jasně najevo na čí je straně.
„Cože?“
Z pod hořícího plastu začínají vybíhat vyděšení Ballani. Umělá hmota se velmi rychle stává nebezpečnou pochodní. Připéká se jim k zelené kůži a vytváří ošklivé popáleniny. Radikálové nasednou do džípů a urychleně opustí dýmící žároviště. Až teprve teď stiskne Plamel tlačítko vysílačky.
„Požár v jižní části areálu stanového tábora D7. Opakuji. Požár v jižní části areálu stanového tábora D7…“
Já mezitím vytáčím číslo tísňových linek. Z protější strany se ozývá čím dál více vyděšených hlasů a výkřiků bolesti. Rve to uši. Toužím si je zacpat a utéci odtud. Místo toho se vydám směrem k neštěstí.
„Počkej, nic ti neuteče,“ chytne mě Plamel za rameno.
„Co?“
„Naše práce není zachraňovat, ale dohlížet. Záchranu přenech jiným.“
„Člověk by měl pomoci, když může,“ vytrhnu se mu. Nedaleko zahlédnu malého chlapce, jehož tmavé oči mě zaujaly při příletu. Pláče a vypadá zmateně.
„Člověk by měl pomoci lidem,“ nesouhlasí Yawor s důrazem na poslední slovo.
Zmateně na něho pohlédnu. Až dosud byl mým velkým vzorem, nyní se však otřesu odporem.
Ani já nesouhlasím s dotacemi na bellanskou zaměstnanost, taky mi vadí, že při získání práce dostanou vždycky přednost. Z druhé strany tady trpí a umírají. Abstraktní dav získává obrysy konkrétního neštěstí.
Chlapec kulhavě utíká před rozšiřujícím se žárovištěm, které se rozrůstá bleskovou rychlostí. Vystrašeně křičí nějaké slovo, nejspíš jméno jednoho z rodičů.
Stisknu zuby a vydám se mu na pomoc. Vyvolá vzpomínku na malého synovce Japa. Je to jen pouhé dítě a děti nemohou za válku.
Vylovím z kapsy plátěný kapesník, poleju ho vodou z petlahve, kterou jsme na noc dostali sebou a obmotám si ho okolo dýchacích cest. Plast hoří a zanechává v ústech nahořklou pachuť. Do tmy šlehají vysoké plameny a teplota se nehezky zvyšuje.
Vzpomenu na vyprávění o Jednookém, který celé tohle peklo ze msty rozpoutal. Najednou mi nepřijde jako hrdina, ale sprostý zločinec, zodpovědný za neštěstí mnohých.
„Kde máš tátu?“ doběhnu k chlapci. Do ucha nahodím sluchátko a aktivuji překladač v přední kapse taktické vesty.
„Tttt…tam…“ ukáže hoch. „Šel jsem čurat,“ dodá na vysvětlenou, proč se nachází na druhé straně tábora než šlehající plameny. „Táta říkal, ať chodím do budky,“ zkroutí malá zelená ústa, do smutného šklebu. „Nechtěl, aby nám to smrdělo u stanu jako na záchodě,“ zalijí se temné vypoulené oči slzami.
Sevře se mi žaludek. Místo na něž ukazuje, se stalo ohniskem celého požáru.
Zpod černých, škvařících se celt a igelitových krytin je slyšet nelidský řev. Výztuhy se zhroutí a oheň se propadá dovnitř.
Zacloním si oči a namířím tím směrem baterku. Z tavené umělé hmoty vylézá nějaký muž. Bellan. Pokožku má ošklivě popálenou. Místy se mu na ní nafukují obrovské puchýře. Bolestný výraz v jeho tváři vyjadřuje utrpení blízké šílenství. V dlouhých téměř hmyzích pažích svírá zčernalé bezvládné tělíčko.
To už se nám však do uší zařízne houkání hasičských a policejních sirén. Mezi nimi se prokmitávají lékařské vozy. Nad hlavami nám začnou bzučet vznášedla několika známých komerčních stanic.
„Bráška,“ zašeptá chlapec a prstem ukáže směrem k popálenému muži.
Polknu. Vypadá to, že děťátko je mrtvé. Udělá se mi špatně od žaludku, v ústech ucítím kyselé trávicí šťávy. Periferně pohlédnu na svého kolegu. Ve tváři se mu nehne sebemenší emoce. Vše pozoruje chladným, nezúčastněným pohledem. Možná, že se uvnitř i trochu usmívá.
Je mi z něho na zvracení.
„… a tatínek,“ začne kluk kroutit obličej k pláči, sotva jeho očka přivyknou na kužel jasného světla a on spatří tu čirou hrůzu.
„Nechoď tam,“ chytnu ho za mikinu. Plameny se postupně šíří a tábor se proměňuje v nebezpečnou hořící zónu.
„Musím!“ vyhrkne a snaží se mi ze všech sil vytrhnout.
Yawor protočí panenky a pozvedne oči v sloup. Dává mi jasně najevo, že oč se snažím, nemá žádný smysl.
Naštěstí mezi planoucí celty začínou dopadat první proudy vody usměrňované hadicemi orbenských hasičů. Okolí zahalí hustá mlha a neskutečný puch.
Záchranáři v plynových maskách se do té mlhy noří a vyvádějí z ní zmatené a zraněné Bellany, kteří se ještě nestihli zorientovat, v tom co se tu tak náhle událo. Většina z nich spala a po probuzení se dostávají do šoku. Řvou bolestí, křičí o pomoc. Mnozí jsou naprosto hysteričtí a odmítají spolupracovat.
Když přivedou otce malého bellanského chlapce, v očích má slzy a podivně nepřítomný výraz. Sotva mu však z náruče chtějí vzít bezvládné miminko, začne se s nimi rvát. Odmítá ho pustit z křečovitého sevření, nevěří jim. V jeden moment se shýbne k zemi, sebere poměrně těžký kámen a vrhne ho po nejbližším z doktorů. Nehezky to cvakne a muži se zpod masky vyvalí krev.
To probere Ywora z letargie a hmátne po elektrickém obušku. Zmáčkne tlačítko a z tyče odlétne několik jisker. Bleskový výboj zasáhne popáleného Bellana do prsou. Ten zavrávorá a bezhlesně se sesune k zemi. Z úst mu vypluje pár drobných bublinek.
Kluk to vystrašeně pozoruje. Nechápe, co se to s jeho tatínkem tak náhle stalo. Začne řičet jako smyslů zbavený. Cuká sebou a snaží se mi vytrhnout. Když se ho pokouším uklidnit, zatne mi své drobné, ale velmi ostré nehty, podobné ptačím drápům, do kůže.
„Jste zlíííí!“ zaječí. V očích se mu mísí strach s bezmocným vztekem.
Pokusím se ho k sobě přivinout a uklidnit, ale vyškubne se mi a vyrazí ke zhroucenému tělu.
„Ještě si myslíš, že si zaslouží naši pomoc?“ uslyším za sebou výsměšný Yaworův hlas.
„Jsou na dně, bojí se. Copak to nevidíš?“ otočím se k němu rozčileně. Uvnitř zuřím. Jak jen může být tak bezcitný?
„Je to lůza. Nevděční paraziti, kteří nám můžou ještě pěkně zavařit,“ máchne pravicí ke zraněnému záchranáři. Pak mě uchopí za ruku. Z malé ranky po chlapcových nehtech si klestí cestičku první krůpěje tmavě fialové krve.
„Mají strach,“ vytrhnu se. Vzpomenu si na povodně u nás doma. Ty emoce byly totožné.
„Chybí jim úcta a je jen na nás, abychom je ji naučili.“
Jen nevěřícně zavrtím hlavou.
„Co jsi to proboha za člověka?“
Chvíli mě mlčky pozoruje a čím dál více se mračí. Cítím, jak v něm roste zloba. Je to poprvé, co jsem se mu postavila na odpor.
„Myslel jsem, že nás uhnětli ze stejného těsta, ale mýlil jsem se. Jsi slaboška jako moje žena, co sotva vidí děcko, hned je naměkko,“ odplivne si.
„Jsi hajzl! Bezcitná odporná zrůda, která nemá s člověkem nic společnýho!“ zasyčím nenávistně. Vidím rudě. Tuším, že včera jsem byla v autě naposledy a s naším vztahem je konec. Yawor jakýkoliv odpor bytostně nesnáší. Je mi to jedno. Ti lidé tady potřebují pomoci. A je šumák, že jsou odjinud a zelení. Že nám díky špatně nastavenému systému berou práci. Nemůžu je v tom nechat.

přidáno 20.12.2020 - 20:23
Po delší pauze jsem ráda, že mohu pokračovat. Konečně se mu postavila. Je dobrá.
přidáno 30.11.2020 - 18:28
človiček: Neboj, ještě nekončíme .
přidáno 30.11.2020 - 17:54
Z nejlepších přátel jsou nejhorší nepřátelé.Kostky jsou vrženy. Nesnáším, když mě k autorovi začne něco přitahovat a já se těším na jeho-jí další tvorbu. Nesnáším to proto, že časem se tu každý vypaří a v kolonce Narozeniny pak je o dalšího nebožtíka víc. A ty dokážeš člověka našponovat.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/21 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/22
Předchozí dílo autora : Gana/20

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Poezie anonymity
» narozeniny
Jeanie [13], Max the Fallen [11], se3slzu [12], Milly [10], Dadi [8], Tajemnáosoba [8], elis 77 [1]
» řekli o sobě
Severka řekla o prostějanek :
Janinka ;) skvělá kamarádka, básnířka, měsíček...mé černé svědomí...se kterým jsem zažila spoustu legrace...děkuji ti za to že jsi...;) šálilálilááááá....
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku