přidáno 25.11.2020
hodnoceno 4
čteno 39(4)
posláno 0
Drčení budíku mě vyrve z děsivého a zároveň strašně intenzivního snu. Můj domov v něm shořel. Slum na pobřeží zachvátil veliký požár, chýše žhnuly jako sirné hroty a k nebi stoupal hustý šedý dým. Všichni pobíhali jako mravenci, kterým někdo rozkopal mraveniště, a snažili se ho uhasit. Vyděšení, zoufalí, bezmocní. Byly tam i holky z úklidovky. Ulina, Dora, Ruba. Holky, na které jsem tady už skoro zapomněla. Ten sen mi je však připomněl.
Slum planul a všichni se zoufale snažili zachránit alespoň holé životy. Nemohli se však z ohniska požáru dostat. Celé místo bylo uzavřené jakousi neprostupnou kupolí, skrz kterou nešlo proniknout ven ani dovnitř. Nejdříve jsem se o to ze všech sil pokoušela, ale neměla jsem sebemenší šanci, a tak mi nezbylo než bezmocně pozorovat, jak moji nejbližší umírají.
Viděla jsem kroutit se v bolestech své malé sourozence i děti sestry Kalpy. Pozorovala, jak černá kůže mojí matce i kolegyním z textilky. Jak jim pukají rty a škvíří se vlasy kamarádkám z Gubačakova úklidu.
„To ty jsi zavinila všechen ten zmar,“ procedil s bolestivou grimasou otec, než mu vzal oheň tvář.
Proberu se zbrocená potem a chvíli mi trvá, než mi dojde, kde se nacházím. Posadím se na posteli a rozhlédnu okolo sebe. Jsem v podkrovním pokojíku s výhledem na malý úhledný parčík. Moje postel má pohodlnou čistou matraci a v koupelně za rohem teče teplá voda. Ve společné kuchyňce mohu využívat ledničku a uvařit si na co mám chuť. Nikdy jsem se nenacházela v takovém komfortu, a přesto mě trápí noční můry.
Zradila jsem svůj svět, aby uspěla tam, kde o mě nikdo nestojí. Opustila jsem své nejbližší, aby získala co? Samotu.
Ačkoliv venku teprve svítá, cítím, že v posteli už nevydržím ani minutu. Nechci utonout v další noční můře. Obléknu se tedy do sportovního, na nohy nasadím fasované tenisky, do uší nacpu sluchátka od Cukry a vyběhnu ven.
Město je v tuto hodinu ještě tiché. Provoz neburácí v ulicích a lidé ještě spí.
Řítím se po asfaltu jako splašená a dunění ve spáncích přehlušuji hlučnou hudbou. Rychlý pohyb zabere. Za chvíli se uklidním a začnu vnímat svět okolo sebe.
Ráno je vzduch ještě čistý, v okolí parku voní jehličím.
Kolem projede popelářské auto, vysypávající popelnice a tím zajišťující Orbenu čistotu.
Na chvilku se zastavím a zamyšleně za ním hledím. Odpad z místních kontejnerů dříve či později skončí na jedné z velkých skládek, které místy připomínají kopce. Děti na ní budou hledat kovy a stráví v odpadcích celé dětství. Nebudou nešťastné, jako já tehdy nebyla. Naopak, když najdou něco, co lze zpeněžit, jejich tváře zahrají šťastným úsměvem.
Všechno je relativní, napadne mě.
Pak se zase dám do běhu. Tentokrát však o něco radostněji. Za půl roku pravidelného cvičení jsem se dostala do formy, jakou jsem nikdy neměla. Moje záda, břicho, stehna i paže hrají svaly a moje tělesná schránka nezná omezení.
Zrychlím, až téměř letím. Připadám si tak silná a neohrožená. Naučila jsem se útočit i bránit. A věcem, kterým se ubránit nedokážu, prostě uteču. Co jiného s tím. Nemá cenu se pořád jenom trápit. Někdy je dobrý prostě život pustit na volnoběh.
Běžím dlouho, až slunce vystoupá nad obzor a teplými paprsky rozpustí jiskřivou mlhu. Teplo a veselá písnička mi vyloudí úsměv na rtu úsměv.
V návalu emocí se zapomenu koukat kolem sebe a vší silou narazím do tělnaté ženy ověšené taškami. Má na sobě šedivý baloňák a tvář skrývá v šátku. V rukách třímá dvě napěchované nákupní igelitky.
„Omlouvám se,“ zastavím na fleku a vypnu hudbu.
Žena ke mně vzhlédne unaveným, zamženým pohledem. Pod očima se jí rýsují tmavé kruhy.
Překvapeně zamrkám. Je to Citaba, ode mě z práce.
„Co tady děláš?“ vydechne. „Proč holka jako ty, která nemá děti ani muže a tudíž se může každý ráno parádně vychrápat, straší takhle brzo venku v teniskách?“
Vůbec nevím, jak to vysvětlit.
„To nemáš dost? Vždyť se na sebe podívej, vypadáš jako nějaká fitness hvězda,“ poznamená hořce.
„Nedělám to kvůli vzhledu,“ zavrtím zmateně hlavou.
„Tak proč? Abys byla něco víc, než my ostatní?“
„Ne to rozhodně ne…“
„Ale nepovídej. Celou dobu, co tě pozoruju, nosíš frňák nahoru a ostatní ti nejsou dost dobří. Bavíš se jenom s Hortem a Pankem, protože je považuješ za elitu.“
Semknu rty a nevěřícně na ni zírám.
„Tak to není…“ pokusím se bránit.
„Jsi směšná, víš?“ odplivne si Citaba a vyrazí směrem do kopce.
Nevěřícně za ní hledím. Její rozložitá postava mi náhle zastínila sluníčko.

***


Zkouškami z teorie projdu na plný počet bodů a ani ve střelbě si nevedu špatně. Čtyři z pěti kulek umístím do černého středu na vzdálenost pětadvacet metrů. Lina se trefí jen dvakrát a Citabě se celou dobu klepou ruce natolik, že není schopná kloudně zamířit. Varna nadýchá půl promile a ze závěrečného testu je vyloučen. Nejlépe dopadne Gory, který na první dobrou nastřílí pět z pěti přímo doprostřed terče. V poslední době jsme se docela skamarádili. Asi jako jediní to tady bereme vážně. Občas prohodíme nějaký ten vtípek nebo si utahujeme z Krchy.
Po dvouhodinové pauze nás už čeká poslední přezkoušení – fyzické testy. Pro někoho noční můra, pro jiného příjemné zpestření.
Gory se na ně vysloveně těší. Napíná svaly a pomrkává po mladších holkách. I na mě několikrát mrkne.
Zareaguji palcem vztyčeným vzhůru. Jsme kámoši, cokoliv vážnějšího by byla křeč.
Z žíněnky u okna, na které táboříme, pozoruji Horta, jež právě absolvuje souboj s Pankem a dostává pěkně na prdel. Panko ho rozhodně nešetří. Naopak. Dost si ho vychutnává. Na závěr zkoušek mu však s respektem pokyne.
„Za chvíli jdeš na to,“ objeví se posléze Silvan u mě. Vypadá, že trochu kulhá. Usedne vedle a zády se opře o zeď. Působí vyčerpaně.
„Neříkal jsi, že to bude jen taková formalita a dají to každému?“ rýpnu si.
„Panko je tvrdý soupeř. Kdyby to bylo naostro, rozemlel by mě na kaši.“
„Jeho lekce byly tvrdý, ale cenný. Škoda, že to dneska všechno končí,“ poznamenám. Padá na mě nostalgie.
Jen mlčky přikývne. To přikývnutí si člověk může vykládat všelijak.
Po očku pozoruji, jak Goryho kamarád právě dostává zabrat na žíněnce. Jako protivník mu byla přidělena Fura, štíhlá čtyřicátnice s ostrými rysy. Jediná žena v týmu instruktorů. Hlavu mu právě drtí mezi koleny a on zoufale plácá dlaní do koženky, ať toho proboha nechá. Ona však nepřestává, k pobavení ostatních si celou situaci nesmírně užívá.
„Prosím,“ zasípe zoufale.
Několik pozorujících se uchechtne. Nejvíce se baví Xawer Krcha, postávající u protější zdi.
„Neprospěl,“ pustí mladíka Fura a postaví se. Je více než jisté, že si bude muset zkoušky zopakovat.
Porota, formálně složená z ředitele a několika dalších výše postavených členů organizace její slova potvrdí.
„Každému to evidentně nedají,“ poznamenám s tichou výčitkou, vývoj celé situace mě mírně zneklidní.
„Nakonec ano,“ pokrčí rameny Hort. „Jen u některých to bude trvat déle. Někdo to vzdá. Dojde mu, že stráž není práce pro něj.

Jaurisová,“ přečte Panko moje jméno a povzbudivě na mě mrkne.
Paráda, jdu na to.
Zvednu se a učiním několik nejistých krůčků kupředu. Vyčkávám, koho mi vyberou za soupeře. Figuranty suplující útočníky na ulici dělají povětšinou představitelé fyzických, taktických a střeleckých kurzů. Střídají se mezi sebou a nikoho příliš nešetří. Někteří na tom jsou fyzicky lépe, jiní působí neškodně. Třeba mladý Rastan, který nás učil, taktiku by mi rozhodně nevadil. Má smysl pro humor a skoro pořád úsměv na tváři. Jeho oblíbená rada byla, abychom napjatou atmosféru, která může mnohdy vést k agresivnímu jednání, přerušili nějakým vtipem. Přišlo mi to jako dobrý nápad a hned jsem si jich několik našla do zásoby.
Rastan však k mojí smůle vyloví z kapsy krabičku cigaret a odchází ven kouřit. Mým soupeřem bude někdo jiný.
Nervózně pozoruju, jak se Xawer Krcha odlepí zády od zdi a míří do středu cvičiště. Z bedny s materiálem vyloví gumový obuch a protočí ho v pravici.
Sakra.
Dvěma prsty mi naznačí, ať jdu blíž.
Všechno ztichne a zaměří pozornost naším směrem. Každý ví, jak se my dva „máme rádi“.
Udělám k němu několik kroků a zaujmu krycí postoj. Srdce mi divoce buší a ve spáncích bublá zpěněná krev. Tenhle mě rozhodně šetřit nebude.
Panko dá pokyn, že můžeme začít.
Nemusí Krchu dvakrát pobízet. Instruktor střelby uchopí gumové držadlo oběma rukama a prudce zaútočí zprava.
Uhnu.
Nedá mi ani vteřinu navíc a vrhne se na mě zleva.
Uskočím dozadu
Rozejde se proti ní a točí obuchem, ze strany na stranu, aby mě zmátl.
Začnu couvat.
Napětí ve vzduchu si povšimnou i porotci u stolečků a přeruší tlumený hovor.
Místnost ovládne dusné ticho rušené jen svištěním gumové zbraně.
Opatrně kráčím pozpátku a dávám bacha na každý útočníkův pohyb. Vím, že pokud mě zasáhne plnou silou, bude to kurevsky bolet.
Od železných radiátorů mě dělí už jen pár metrů a vzdálenost se zkracuje. Musím ho nějak zastavit. Jenže co proboha dělat? Je jak tank. Řítí se vpřed a pro obranu moc prostoru nenechává.
Z ničeho nic mi uvízne noha ve škvíře mezi dvěma žíněnkami. Na kratičký okamžik ztratím rovnováhu a zavrávorám. V ten moment Krcha surově zaútočí. První ránu inkasuju do paže.
Au. Stisknu zuby. Zítra tam bude modřina jako prase. Ještě, že to je z gumy a ne ze dřeva nebo tvrdého plastu. To by mi snad přerazil kost.
Bolest mě na chvíli ochromí, ale nedá mi žádnou šanci se s ní popasovat a druhá rána mě zasáhne do podbřišku.
Zapomenu zatnout svaly. Vyrazí mi to dech. Instinktivně se sehnu a obejmu si břicho rukama. Zalapám po vzduchu jako ryba na suchu. Další rána mi dopadne na žebra. Když vidí, že mě vyřadil, chytí mě za rameno a podkopne mi nohy. Ztratím rovnováhu a tvrdě přistanu na žíněnce.
Bezmocně zasípu.
„Vzdej to! Ženská nemá u ozbrojenejch složek co dělat,“ zaslechnu nad sebou.
Pohlédnu tím směrem. Krcha samolibě špulí své masité rty a připravuje se k další ráně.
„Opovaž se,“ zasyčí odkudsi Silvan.
Na chvíli se naše pohledy střetnou. Odmítavě, skoro výhružně kroutí hlavou.
Pokusím se nadechnout, ale nepodaří se mi to. Místo toho mě nehezky píchne v břiše.
Zatnu zuby a sevřu pěsti. Tak to teda ne. Ten šmejd nevyhraje. Dýchání se odkládá na později. Teď se hlavně musím odsud dostat.
Další rána nedopadne.
Vší silou se odrazím a odkutálím z dosahu. Skončím na čtyřech. Lapu po dechu, v břiše mě bodá, ale já to dám!
Krcha se ušklíbne, zavrtí nadřazeně hlavou a znovu protočí obuch dokolečka.
Polknu. Utíkání už bylo dost. Přišel čas toho parchanta sejmout.
Přimhouřím oči a vyrazím vpřed. Ucítím náraz. Obtočím své paže okolo Krchových holení a naučeným chvatem trhnu nazad.
Nečeká to a bezmocně zamává rukama. Vnímám, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Vzepřu se ze všech sil a zatlačím do nejslabšího místa.
Nezvládne to a upadne.
„Doprdele!“ zasyčí vztekle.
Oba se válíme na zemi.
Neohrabaně po mě chňapne.
Uhnu.
Konečně se po dlouhé chvíli z plných plic nadechnu. Rychle vyskočím na nohy a vrazím mu pod rameno svoje kolen a zapáčím.
Můj oblíbený chvat zafunguje bezchybně a Krcha začne bezmocně plácat do žíněnky. Vzdává se.
Sebevědomě se otočím k porotě, která vše napjatě pozoruje.
V jejich očích čtu náznak mírného uznání.
Pokývne mi i Panko a Hort naznačí dlaněmi potlesk.
Pravou ruku mám v jednom ohni a v břiše mě pořád píchá, ale nikdy v životě jsem se necítila šťastnější.
Dokázala jsem to. Uspěla jsem.
Ani mě tak moc nemrzí, když na své skřínce po návratu z tělocvičny spatřím rtěnkou načmáraný nápis ŠPRTKA.

přidáno 14.12.2020 - 21:04
Tak se z toho holka vyběhala, to je dobře. A ještě má díky tomu dobrou fyzičku.
přidáno 25.11.2020 - 21:50
slavek: človiček:
Díky oběma za vytrvalost.
Clovicek: Tak tohle nebyla rvačka, jen zkoušky :).
Ale pár věcí se tam ještě semele, snad tě to neodradí.
přidáno 25.11.2020 - 18:54
Rvačky nemám rád. Vítězství u mně vždy vedlo k pocitu ponížení a beznaděje, nehledě na to že jsem vyhrál. Takže meziplanetárka ? Pokud z ní bude mariňák, budeš na tenkým ledě. Trochu bych přeladil zpět na ženu, byť tvrďačku.
přidáno 25.11.2020 - 17:02
Početl jsem si, dík.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/16 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/17
Předchozí dílo autora : Gana/15

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku