přidáno 24.11.2020
hodnoceno 5
čteno 37(3)
posláno 0
„Kvůli mojí ženě,“ vydechne. Ramena mu spadnou, dosud vzpřímený postoj se promění ve shrbený.
„Cože?“ vytřeštím na něho oči. Dnešní den připomíná horskou dráhu. Ode dna na vrchol a pak zase dolů. Do hlubiny.
„Ty máš ženu?!“
Jenom mlčky přikývne a zadívá se z okna.
„Netušila jsem, že jsi ženatý. Působíš dojmem vlka samotáře. Měla jsem dojem, že při tvém bývalém povolání to ani moc dobře nešlo. Oženit se, mít rodinu, děti…“ začnu mlít, jak se snažím přijmout novou informaci.
„Nemám děti, Artie je nemůže mít. Je už dlouho nemocná a doktor jí těhotenství zakázal. Proto jsme zpátky na Nazairu. Cítí se tu dobře, bezpečně. Meziplanetární lety po mém boku by ji dříve či později zabily. Odešel jsem od policie, aby se mohla vrátit domů. Chvíli jsem zkoušel různý povolání od pojišťováka přes řidiče zásobování, ale jak vidíš. Nakonec jsem zase skončil v uniformě,“ praví hořce.
Zklamaně ho pozoruji. Zářivý sen zvolna začíná blednout a šednout. Rozpouštět se v obrysech nekompromisní skutečnosti.
„To je mi líto,“ zmůžu se na rezignovaný vzdech.
Ignoruje to a pokračuje.
„Když jsme se seznámili, byla plná života. Ráda se smála a nic nebrala příliš vážně. Naše osudy se protnuly při mém prvním zásahu, kdy parta anarchistů přepadla zlatnictví jejího otce, ve kterém přes léto prodávala. Stal jsem se jejím chrabrým zachráncem a neohroženým hrdinou. Myslím, že se do mě okamžitě zamilovala. Studovala archeologii, ale nechala toho, aby mě mohla následovat na Mazur, kam mě po několika měsících převeleli. Do roka byla svatba.
Nikdy mi nedávala najevo, že jsme každý z jiné sociální vrstvy. Mám dojem, že jí můj původ docela imponoval. Přišlo jí to zajímavé, dobrodružné. Rozerval jsem stereotyp, který až dosud žila. Tvrdila, že než mě poznala, její dny byly šedé, jednotvárné a já jim dal teprve smysl.“
„Miloval jsi ji?“
„Fascinovala mě, stejně jako já fascinoval ji. Byla tak čistá, hebká, slušně vychovaná. Prostě opečovávaná bohatá holka. Imponovalo mi, že se zamilovala zrovna do mě.“
„Miloval jsi ji?“
Po těch slovech uhne pohledem.
„Nevím, jestli jsem toho vůbec schopen,“ přizná tiše.
„Odešel jsi kvůli ní z práce, která pro tebe byla vším. To není láska?“
„Má v tom širokém dalekém vesmíru jenom mě. Otec se jí zřekl, když zanechala studií a utekla s o dva roky mladším policajtem. Nejsem gauner, co nechá ve štychu lidi, kteří ho potřebují.“
Přikývnu, tomu rozumím.
„Vrátíš mi prosím můj ID?“ odsednu si do bezpečné vzdálenosti a mám, co dělat, aby rozmrkala bezmocné slzy, které se mi začínaly hromadit na řasách
„Jistě.“
„Díky,“ začnu se balit. Pracuji mechanicky jako nějaký robot. Dávám příkazy jednotlivým končetinám, aby mě poslouchaly. Za dnešní večer bylo těch emočních veletočů až trochu moc. Potřebuji samotu, abych se v nich trochu zorientovala.
„Doprovodím tě.“
„To nebude potřeba,“ zavrtím rázně hlavou. „Tvoje žena tě potřebuje víc než já. Tak se jí věnuj. Všechno ostatní je špatně.“
„Dávej na sebe pozor,“ zašeptá.
„Neboj,“ stiskla zuby. „Umím na sebe dávat pozor.“
Pak už jen jako v mlze zaplatím na baru a opustím lokál.
Když však za mnou zabouchnou dveře a do tváře mi dýchne noční chlad, rozbrečím se jako malý smrad.




***

Další dny jsou šeré a nudné. Všechno zhaslo, jako když v žárovce praskne vlákno a rozhostí se tma. Upnu se na tréning a od mužů si udržuji odstup. Přihlásím se do náročného šestiboje a začnu trénovat grapu i soukromě. Údery do pytle mi pomáhají překonávat vnitřní prázdnotu a rozpolcenost. Odbourávají stres a na chvíli dávají mému nesmyslnému životu smysl.
Pomalu získávám pocit, že svět je hnusný všude stejně. Nejen na pobřeží. Několikrát jsem navštívila kino, orbenské muzeum, knihovnu i velké divadlo v centru. Prosklené budovy už nevábí a nefascinují tak jako na začátku. Jsou lesklé, chladné a cizí. Občas se mi zasteskne po přírodě, které tu zůstalo jen poskrovnu. Několik parků s květinovými záhony a pravidelně zastříhanými keři jižní prales nenahradí ani v nejmenším. Místo divoké a nebezpečné Lady protéká centrem betonem usměrněná Orba. Její skromný tok, splavný až u Orbenského dómu se stěží může nazývat řekou. Myslím na svou rodinu čím dál častěji. Na Kalpu, mámu, Limu a malého Japa. Nechala jsem je tam v té bídě a sama se sobecky rozhodla odletět za sluncem.
Jenže to slunce je horké a jeho žár mě rozpouští jako svíčku z vosku. Čím dál častěji si kladu otázku, jaký smysl to pachtění vlastně má. K čemu je život, když ho vyplňuje prázdnota a osamělost? K čemu peníze, když si za ně člověk může koupit jenom věci?
„Zlepšila ses,“ konstatuje Panko s úsměvem, když se protahuji po jednom z odpoledních tréninků. „Stáváš se bojovníkem, ne jako většina těch tady,“ hodí s despektem pohledem k chichotajícím se ženám, které flirtují s ostatními muži. Mezi některými tu už vznikly první vztahy, následovány bouřlivými rozchody.
„Děkuju, ale k čemu mi to je, když jsem pořád tak hrozně sama.“
„Bojovníci bývají osamělí. Ale vědí o sobě. Jeden druhého cítí v davu anonymních tváří.“
„Vážně?“ zvednu hlavu.
„Jistě. Nejsi sama, i když to tak na první pohled vypadá. Je snadné jít tou lehčí cestou, proto na ní bývá tolik narváno. Stezku opravdového člověka absolvuje jen pár statečných.“
Chvíli si jeho slova rovnám v hlavě. Udělají mi dobře, dodají ztracenou sílu.
„Díky,“ zadívám se na něho s vděčností. Pomohl mi.

„Nepřeháněj to tolik,“ objeví se za mnou Hort, právě když v pravidelných intervalech už asi hodinu mlátím do pytle. Všichni už jsou dávno pryč a venku se smráká.
Poslední měsíce jsme se navzájem vyhýbali. Lépe řečeno, já se vyhýbala jemu. Pozorovala jsem ho jen úkosem, když jsem si myslela, že o tom neví.
Přestanu a obrátím se k němu čelem.
„Chci u zkoušek uspět.“
„Uspěješ, neboj se. Všichni uspějí. Ty zkoušky jsou jenom formalita, aby se neřeklo,“ zchladí moje nadšení ledovým kýblem vody. „S takhle poctivým přístupem bys zasloužila zkusit štěstí u meziplanetárky. Bohužel na personálním si tam důkladněji prověřují ID. Neberou každého jako sem. Vybírají si.“
„Kdybych byla z Bellanu, tak mě vezmou,“ ucedím nevraživě.
„Jistě, je to meziplanetární organizace. Berou i obyvatele jiných planet.“
„Jen lidi z okrajů jsou určení k těžký práci ve fabrikách.“
„Lidi z okrajů nemají potřebné vzdělání, nemluví intergalem. Často ani neovládají nazairské písmo, natož intergalaktické kódy.“
„Učím se je po nocích. Musím za půl roku výcviku dohnat uplynulých osmnáct let. Není to snadný, ale já to zvládnu,“ stisknu rty.
„Zvládneš,“ přikývne. Pohladí mě očima. „Dokážeš všem, že i na okrajích kontinentu se rodí lidé, kteří zaslouží úctu. Nejen dělníci pro podřadnou práci.“
„Práce na okrajích není podřadná!“ přimhouřím oči, i když mi jeho slova udělají tak trochu dobře. „To tady se prací nazývá činnost, která s ní má pramálo společného. Podívej se do všech těch klimatizovaných kanců uprostřed prosklených budov. Vždyť ti lidi tam jenom sedí!“ vyhrknu rozrušeně. Vzpomenu si na svou udřenou sestru a mámu. Na zemědělce sklízející na sluníčku bavlníkové chomáčky. Na chemické hnojivo v ovzduší, po kterém se tak těžce dýchalo. Když proti tomu postavím arogantními mladíky, kteří překročili můj roztržený pytel, chce se mi blít.
„Každý vnímá své starosti, jako ty nejtěžší,“ pokrčí smírně rameny Hort.
„Podle mě je život lidí tady příliš snadný. Nejsou tu nemoci, bída, hlad ani hmyz. Všude si vozí zadky v autech nebo vznášedlech. To, co my jsme vyráběli v potu tváře, používají jen chvíli a pak to vyhodí do koše.“
„Po pár letech nebudeš jiná. Uvidíš.“
„Mám pocit, že sem nepatřím a nikdy patřit nebudu. Neumím být tak spontánní a bezstarostná, jako ostatní. Pořád mám před očima i tu druhou stranu mince. Tu daň za blahobyt zdejšího světa.“
„Ten obraz vybledne, věř mi. Jsem ze severu. Vím moc dobře, jak vypadá život zničený těžbou. Jak málo znamená jednotlivec, když jde někomu o to vydělat prachy. Dlouho jsem zatínal dlaně vzteky při představě nespravedlivého světa, než jsem zjistil, že v celém širém vesmíru nenajdeš žádné spravedlivé místo. Všude je svět nespravedlivej úplně stejně. Kdo má hodně, chce ještě víc. Kdo nemá nic, snaží se zuby nehty přežít. Funguje to tak napříč civilizacemi, rasami a národy. Co nemá člověk šanci změnit, tím se nemá cenu trápit.“
Sevřu rty a složím vzdorně ruce na prsou. Nesouhlasím, ale nechci se hádat.
„Co tvá žena, ta pochází odkud?“ opustím raději téma.
„Ze Suixu, satelitního předměstí pro vyšší podnikatelskou vrstvu. Naše světy byly úplně jiné. Myslel jsem, že to nemůže fungovat. Že pro ni nikdy nebudu dost dobrý, ale ona mě, chudýho kluka z coltanový díry, viděla jako hrdinu. A díky tomu, že mě tak viděla, já se jím časem stával. Byl jsem lepší kvůli ní. Dokázal jsem mnohé, abych tu její vidinu nezklamal. Je důležité, jak nás nejbližší vidí. Utváří nás to.“
„To ano,“ přikývnu. Vzpomenu na Pankova slova o bojovníkovi. Doma mě všichni vnímali jako problémovou a nevděčnou couru, co si nezaslouží pořádného muže. Snášela jsem fotříkovy frustrace, protože věděl, že mě tak snadno neprodá. Byla jsem jiná, ale díky tomu jsem se dokázala dostat, až sem do Orbenu. Zhodnotila jsem svůj život na více, než pomocnou sílu ve fabrice.
„…dnes je Artie vyhublá na kost, na hlavě jí po ozařování nezůstal jediný vlas. Stále mě volá. Chce, abych byl pořád s ní, ale musím pracovat, abychom zaplatili nájem a jídlo. Trápí mě, když na ni myslím. Trápí mě, když ji vidím. V noci mívá bolesti. Léky často nezabírají. Kroutí se a svíjí…“ ze semínek smutku vyroste obrovská bolest, kterou v sobě skrývá.
Chytnu ho instinktivně za ruku. Vzdor vůči jeho názorům je fuč, je mi ho líto. I on prochází velmi těžkým obdobím. Jen to až dosud zdatně maskoval.
„Víš, ani to že se narodíš v hlavním městě napěchovaném komfortem, luxusem a bohatstvím, ti nezajistí bezstarostný život zbavený veškerého utrpení,“ praví hořce. „Trápí se bohatí stejně jako chudí. K čemu jsou peníze, drahá auta, velké domy, když nám ze života mizí ti, na nichž nám záleží, a my jsme proti tomu bezmocní?“
„Je mi to líto.“
„Nemusí. Není to tvůj problém,“ odvrátí se.
Má pravdu. Není to můj problém. Můj život neobsahuje žádnou osobu, pro kterou bych se trápila. Ani nikoho, kdo by se trápil pro mě. Je prázdný jako sežraná konzerva od fazolí.
„U zkoušek ti přeju hodně štěstí,“ sevře na vzácnou chvilku moji dlaň. Příjemně hřeje. Myslí to upřímně. Cítím z něho bolest, ale taky zmatek. Bezmoc těch, kteří uvízli v pasti, ale musí v ní setrvat, jelikož všechno ostatní by byl zločin.
„Díky. I když nevím, jestli uspět v něčem, kde uspěje každý, je bůhvíjaká výhra.“

přidáno 14.12.2020 - 20:49
Postupně se z toho dostává(m).
přidáno 24.11.2020 - 19:42
človiček: Moc děkuju za milá slova.
přidáno 24.11.2020 - 19:20
Rezonuji s uvedenými postoji obou postav.Je to, jako když se ladí kytara a jedna struna rozvibruje tónem strunu druhou.Popisuješ totiž skutečný svět, kterému bohužel rozumí mnoho lidí a ti ostatní rozumět nechtějí, protože stojí na druhé straně, až na pár výjimek.
přidáno 24.11.2020 - 17:13
slavek: Díky :).
přidáno 24.11.2020 - 17:08
Večerníček za 1

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/15 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/16
Předchozí dílo autora : Gana/14

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku