Další díl večerníčku.
přidáno 23.11.2020
hodnoceno 5
čteno 42(4)
posláno 0
„Ještě jsi neodpověděla,“ zašeptá mi do ucha. Na lalůčku ucítím jeho horký dech. Stisknu rty. Jeho přítomnost působí opojně. Navíc mě kapánek potěší i skutečnost, že přes veškeré snaživé nadbíhání z Lininy strany, jsem to právě já, komu dává přednost. Holka ve škrpálech, sepraných tříčtvrťácích a s krátkými vlasy. Ne odbarvená blondýna s vyzývavým výstřihem v krátkých šatičkách.
„Na co?“ dělám hloupou, i když vím.
„Na Varnovu otázku odkud pocházíš. Docela by mě to zajímalo. Kde jsi vyrůstala, kam jsi chodila do školy. Neumím si tě nějak zařadit.“
Srdce mi udělá veletoč a tep se rozběhne na plný kvalt. Nechci mu lhát, zároveň však nemůžu ani mluvit pravdu. Bylo by to příliš nebezpečné. To, že mě jeho přítomnost vystřeluje do vesmíru, ještě neznamená, že mu můžu věřit.
„Nechci se k minulosti vracet. Jediný po čem toužím, je nechat ji navždy za sebou,“ pravím vyhýbavě. Vzpomenu si na Gubacakovu radu: Nikdo tě nemůže nutit o tom mluvit. Je to pravda, nemůže. Naštěstí.
„Každý máme ve skříni svoje kostlivce, takže tě na jednu stranu chápu. Přesto bych to ale rád věděl. V lecčems mi přijdeš hrozně blízká. Připomínáš mne zhruba před deseti lety. Když jsem všechno taky tak děsně žral, toužil být nejlepší, dát do toho všechno. Ostatní si mě dobírali, ale pro mou osobu byla meziplanetárka životní výhra. Chtěl jsem si upřímně zasloužit každý vydělaný yerrin.“
„Tomu rozumím,“ přikývnu rozzářeně.
„Většina ostatních to ale tak nevnímá. Berou svou přítomnost tady jako prohru. Něco se jim v životě sesypalo, a tak skončili u stráže. Někdo tady hledá jistotu městského zaměstnance, jiný nesehnal jinou práci, dalšímu se rozpadlo manželství, nebo neukočíroval podnikání. Co sem přivedlo tebe, že k práci přistupuješ s takovým nadšením?“ zabodne do mě přísně své šedomodré oči. Po hravém klukovi náhle není ani památky. Připadám si jako u výslechu.
Schoulím se před tím pohledem. Vyschne mi v krku. Nadechnu se k odpovědi, ale žádná slova ze mě nevyjdou. Místo toho mlčky zírám před sebe. Strach ze mě kape jako voda z mokré cejchy. Musí to ze mě cítit. Sáhnu po sklenici s pitím, ale rozklepe se mi ruka.
Opatrně na něho pohlédnu.
Pozoruje mě nečitelným výrazem, vůbec netuším, co od něho můžu čekat.
„Nejsi z města, ani jeho okolí. Pocházíš z okraje, že ano,“ ztiší hlas.
Polknu a instinktivně vtáhnu hlavu mezi ramena. Bezmocně zavrtím hlavou.
„Lhaní není zrovna tvoje silná stránka,“ ušklíbne se. „Celá se klepeš a strach z tebe přímo čpí.“
Začnu si kousat kůžičku na rtu, vůbec nevím, co mám dělat. Ocitla jsem se v pasti, do které jsem sama dobrovolně vstoupila. Nadávám si za ten hloupý nápad lézt mezi lidi, pokoušet si tu vytvořit přátele. Byla to blbost a teď za ni zaplatím! Hort, kromě toho, že je sexy chlap, dělal u meziplanetárky. Nebude pro něho problém mě odhalit a zničit. A proč by to neudělal? Kvůli tomu, že jsme si spolu jednou zacvičili na přípravce? Takhle život nefunguje. Orbeni jsou bezcitní prevíti, vím o tom svoje. Jak jednou zjistí, že nejsem jedna z nich, zavře se za mnou voda.
„Trochu jsem si tvoji minulost proklepl přes ID, co ti odpoledne vypadl v šatně.“
Vystrašeně zajedu dlaní do kapsy, ve které ho vždycky nosím. Je prázdná. Nikdy dříve by se mi něco takového nestalo. Nikdy dříve jsem nebývala tak nesoustředěná. Nikdy dříve jsem nemyslela na Horta.
„Můj ID?“ zopakuji nevěřícně. Jasné barvy dnešního večera se začínají propadat do té nejhlubší temnoty.
„Přesně tak. Mám na to v laptopu program, co mi tam nainstalovali ještě IT machři z meziplanetárky. Tvoje doklady jsou padělané. Sice docela kvalitně, takže si na ně bez problémů založíš účet v bance nebo získáš práci v místě, kde se to příliš nezkoumá. Ale když jde člověk poněkud více do hloubky, zjistí, že vlastně vůbec neexistuješ.“
Srdce se mi propadne mezi střeva, kde na chvíli přestane tlouct. Ruce mi zchladnou a po zádech steče několik ledových krůpějí.
Do prdele.
„Víš o tom, že trestem za falšování identity je lágr nebo vyhoštění na jinou planetu? Teď je v módě Bellan 2. Donutí tě podepsat přihlášku k Vesmírný legii a skončila jsi. Odtud se vrací jenom jediným způsobem. Nohama napřed, v zataženým pytli z igelitu. Teda pokud z člověka vůbec něco zbyde.“
„Co s tou informací hodláš podnikat?“ zašeptám ochraptěle.
Teď pro změnu zmlkne na chvíli on. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet.
Promluví až posléze.
„Pokud si uděláš nepřátele a někdo si dá práci zjistit, co jsi doopravdy zač, zničí tě lusknutím dvou prstů.“
„A ty jsi můj nepřítel?“ podívám se mu poprvé nejistě do očí. Tenhle moment rozhodne o mojí budoucnosti.
„Kdybych byl tvůj nepřítel, tak tu teď nesedíme, ale odvádějí tě odtud v poutech pánové v kuklách.“
Přikývnu, že rozumím a snažím se ze všech sil opanovat pocit nevolnosti, který se mi zařízne do žaludku.
„Jsi celá zelená,“ poznamená Silvan o něco měkčeji.
„Netušila jsem, že je to zjistit tak snadné,“ stisknu rty.
„Jak pro koho. Ber to jako varování. Nejsem žádný IT génius. Použil jsem jenom obyčejný vyhledávací program z meziplanetárky. Stačí, aby tě někdo udal, a vezeš se. U legie to není jako u stráže. Výcvik tam nepřežije čtvrtina kadetů a ta další velmi rychle zařve v první linii na Bellanu. Ti parchanti z podsvětí jsou nelítostná verbež. Nemají, co ztratit. Jsou plni nenávisti a touhy po pomstě a za svou bídu viní celou UNII. Všichni Nizirové jsou pro ně symbolem útlaku a je jim jedno, že ti ubožáci nejsou v uniformě dobrovolně.“
„Znám ten pocit, nemít co ztratit a rozumím jim,“ poznamenám. „Ten pocit absolutního dna a bezvýchodné beznaděje. Buď se bojíš a shniješ tam na celý život, anebo riskuješ. Ptal ses mě, proč se tolik snažím makat, proč beru vážně to, čím ostatní opovrhují? Jenže všichni ostatní se narodili do kamenných domů, v dětství chodili do školy a nezažili opravdový hlad. Nevyrůstali v chýši, do které teklo, nehledali jídlo na skládce, nikdo je nemlátil a nechtěl provdat za starýho páprdu, pro něhož budou jenom kusem masa. Pocházím z jihu, z míst, kde dřív bývala rýžová pole a dneska se tam šijou hadry pro rozmazlený holky, jako je ona,“ máchnu rukou k opilé Lině. Emocí na mě začíná být příliš. Silvan ví, co jsem zač. Konečně můžu být sama sebou. „Netušíš, co výroba udělala s naším krajem. Jak je to tam hnusný. Žádný parky, fontány a koryta řek obložená kameny jako tady. Nic takového. U nás je voda špinavá od barvy a slizká od oleje, rostliny hnijí a vzduch smrdí. Z horských pramenů se odvádí voda na bavlníkové plantáže a jezera vysychají. Umírají stromy, zvířata, ryby, lidi…“ zasyčím. Alkohol mi stoupne do hlavy. Najednou mám chuť řvát na celý svět.
„I ty jsi plná nenávisti,“ poznamená tiše Hort.
„Mám na ni právo,“ vzlyknu.
„Nenávist není dobrá emoce, sežere ti duši.“
„Co ty víš o nenávisti. Narodil ses v Orbenu. Určitě v nějaké luxusní čtvrti. Rodiče tě poslali studovat důstojnickou školu, abys mohl vykonávat své vysněné povolání…“ ušklíbnu se. Naše propojení se přerušilo. Objevila se mezi nimi propast vykopaná mojí chudobou.
„Jako malý jsem těžil coltan. Od sedmi let zalezlý s krumpáčem v dírách a se samopaly za zády. Byl jsem otrokem minerálové války. Během mého dětství do naší vesnice vtrhli ozbrojenci a donutili nás makat, aby mohli prodávat nerosty městům. Bez coltanu by nebyl niob a tantal a tudíž ani moderní elektronika. Strávil jsem takhle skoro deset let a musel zabíjet, abych se odtamtud dostal,“ potemní jeho tvář. Vypadá uraženě.
„Cože?“ vydechnu nevěřícně.
„Říkal jsem si, že máme něco společného, teď už vím co.“
Usměju se a přisednu k němu blíže. Přes propast najednou vede krásný most z toho nejpevnějšího betonu.
On se však mírně odtáhne.
Proč?
„Musel jsi zabíjet, aby ses odtud dostal?“ zopakuju zvědavě.
„Bylo to před dvanácti lety. Do města jsem přišel ještě v době, kdy tu přistěhovalci neměli vystavenou tak důraznou stopku. Nastoupil jsem do meziplanetárního výcviku obyčejných pěšáků a díky tomu získal ID. Tenkrát tam nabírali ve velkém. Nikoho moc nezajímalo, odkud jsem, ale že tu práci chci upřímně dělat. Mám za sebou dost a pár poměrně důležitých zářezů smazalo šmouhy mýho původu.“
„Zářezů?“
Zavrtí hlavou, že o tom nechce mluvit
„Pozorovat tvé nadšení bylo opojné. Člověk jako kdyby se vrátil o dekádu zpátky,“ vysvětlí s úsměvem. „Připomněla jsi mi moje začátky tady, přišla jako spřízněná duše. Teď je mi jasné, proč to tak bylo. Lidé z okrajů se odlišují. Mají v sobě ukryto daleko více traumat než lidé z měst. Cítí to a podvědomě drží pospolu. Činí je to silnými.“
Strašně se mi uleví. Na chviličku mě zachvátí silný pocit štěstí. Jeho vážné šedomodré oči mě do sebe vtahují jako nějaký magnet. Nejraději by se v nich utopila jako v bouřlivých vlnách oceánu.
„Proč jsi vůbec opustil meziplanetárku?“ položím zvědavou otázku. Docela mě to zajímá a myslím, že nejsem sama.
Těmi slovy se však kouzlo mezi námi přeruší a on se zachmuří. Nad očima se mu zkroutí nepěkné rýhy a v pohledu se opět objeví ten špatně skrývaný smutek.
Chvíli mlčí a lokne si piva. Je poznat, že se mu do odpovědi příliš nechce. Když však ticho trvá příliš dlouho, nervózně si odkašle.
„Kvůli mojí ženě,“ vydechne.

přidáno 13.12.2020 - 13:35
Nine: Já myslela, že ses o Hortovi chtěla dozvědět více :). Díky za stálou přízeň.
přidáno 13.12.2020 - 11:44
To je čtení panečku. Úplně mě to pohltilo. Cos to provedla! To sem vědět nechtěla. Dneska už tě číst nebudu. Musim se s tím nějak vyrovnat. Máš u mě vroubek.
přidáno 24.11.2020 - 16:56
A ještě ta pěkná anotace ...
přidáno 23.11.2020 - 22:46
človiček: Díky :). Tak tihle "lidé" jsou románoví. I když ono všechno musí mít nějaké uvěřitelné podklady, jinak to plave na vodě.
přidáno 23.11.2020 - 22:37
Ta komunikace je přesvědčivá, jsi přirozený psycholog.Moc se mi líbí jak prohlubuješ děj zvraty situací. Asi máš s lidmi hodně zkušeností.Takové to neance dokáže vykreslit jen jemný člověk.Díky za tvůj dárek.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/14 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/15
Předchozí dílo autora : Gana/13

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato, Z nitra
» nováčci
WinePoet
» narozeniny
pocitová [13], elliiisska [13], maksym26 [10], milaren [10], Juřina [9], marion98 [4], Olina1111 [2]
» řekli o sobě
Singularis řekla o BorůvkaB :
Inteligentní a zajímavá autorka. Škoda, že píše hlavně básně. I když někdy nedomyslí všechny souvislosti, její próza má hlavu a patu a dobře se čte. Z jejích zápisků doporučuji "Černá a černobílá".
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku