Po delší době pokračování. Dala bych toho sem víc, ale má to tu znakové omezení, tak to bude rozpůlené,
přidáno 08.11.2020
hodnoceno 4
čteno 52(7)
posláno 0
2. Dlouhá cesta za světlem


Ono se řekne, že už se nevrátím, ale kam proboha jít? Tady mám práci a domov. Obojí sice za nic nestojí, ale navzdory tomu sem patřím. I když teď už vlastně ne. Udělala jsem krok do tmy a cesta zpátky nevede.
V kapse mám dvě uškudlený stovky a v břiše mi kručí hlady. Oči se mi zavírají únavou, ale nemám kam si lehnout. A k tomu hnusně prší.
Dopotácím se do přístavu. Zalezu do maličké budky na břehu Lady, usednu na tvrdou dřevěnou pryčnu, obejmu si kolena a pak se rozbrečím jako malý smrad.
Před očima vidím bezvládné Rafanovo tělo, otcovy vyvalené bulvy blýskající bezmeznou nenávistí a taky vystrašená očička sourozenců. Všechno nejlepší k narozeninám, Gano. Vítej ve světě dospělých. Lepší sis oslavu nemohla přát.
Je mi zima. Vylovím z tašky zateplenou flísku a neúspěšně se pokouším zahřát. Zuby mi drkotají a vůbec se to nedaří. Kdybych si tak alespoň mohla uvařit alespoň čaj. Jenž na čem a z čeho? Nemám nic. Pár obnošených hadrů, jedny sandály a několik časáků na trávení volné chvíle. To je veškerý můj majetek. Prostě terno. S tím dozajista udělám díru do světa.
Oči se mi začínají klížit. Bylo toho prostě moc. Tělo touží po spánku a utěšujícím nevědomí.
Hodím si tašku pod hlavu, pod sebe nachumlám mikinu a přikryju se bundou. Poslední myšlenka je, aby mě tu někdo nenašel a nezneužil mojí bezmoci. Pak už se jen vyčerpaně odevzdám do světa nočních můr.
Noční můry mě trápí často. Vlastně už od raného dětství. Zdává se mi s železnou pravidelností o jednom starém ošklivém domě s drolící se omítkou a rozvrzanými okenicemi. Ten dům je vysoký skoro až do oblak a mě to nedá a musím do něho vlézt skrz takové hodně temné sklepení. V tom domě je výtah. Také velmi starý, s oprýskanými dvířky, které se otvírají na dvě strany. Vstoupím do něho a netuším, které číslo zmáčknout. Každé patro má úplně jinou povahu. V jednom se nachází úplné hrůzy. Mučí tam lidi, nebo na nich dělají pokusy, jinde zase kanibalové hodují na mrtvolách. Další je plné obludných hemžících se bílých červů, svíjejících se hadů nebo řeřavého uhlí. Jsou tam však i krásné místnosti. Naplněné dobrým jídlem, nádherným luxusním vybavením nebo lidmi, kteří se chtějí přátelit.
Jednou jsem tam našla elixír, po němž se dalo létat. Přišla jsem k jednomu z vysokých oken a vyletěla nad krajinu. Pode mnou se modralo moře, zelenaly lesy a bělaly zasněžené vrcholky hor. Bylo to úžasné, tak svobodné.
Od té doby, kdykoliv se mi onen sen zdá, tak toužím opět najít tu místnost s létacím elixírem. Bohužel jsem zapomněla číslo patra, tudíž pokaždé riskuji střet s nějakou hrůzou.
Moje babička tvrdívala, že sny se nám snaží něco naznačit. Nesou příběhy ukryté hluboko v nás a jsou schopny nám pomoci prohlédnout tajemství naší duše. Jenže, co by se mi sen o hrůzném domě asi tak snažil sdělit? Že když chcete létat, musíte riskovat setkání s kanibaly hodujícími na mrtvolách?
Dneska se mi ale nezdá nic. Můj spánek je hluboký a bezesný, rušený poryvy větru a pleskáním vody o plechovou střechu. Budím se a znovu usínám. Mnohdy silou vůle. Vím, že síly budu v následujících dnech potřebovat. Cítím, že je nutné vypnout emoce a chovat se ryze pragmaticky. Jako mnohokrát předtím. Vypínání emocí jsem se naučila už jako hodně malá. Hlavně emocí strachu. Strach je totiž zlo, které vás paralyzuje. Když se člověk bojí, nikdy nic nedokáže. Když strach vypne, najednou zjistí, že může létat. Možná to se mi snaží povědět ten sen.
Myšlenky mi přeruší ostré světlo.
Zamrkám. Vůbec nic nevidím. Jen oslepující jas, který bodá a téměř bolí. Zacloním si oči předloktím a snažím se zorientovat.
„Copak tu děláš, děvenko?“ ozve se nakřáplý hlas. Jde o tlouštíka v uniformě místní plavební společnosti. Nejspíš noční hlídač.
„Čekám na ranní spoj,“ zalžu. Ve skutečnosti nevím, jestli mám prachy na jízdenku do sousední vesnice.
„Žádný nepojede. Čekáš tu marně. V tomhle počasí společnost žádnou loď nevypraví. Lada je rozvodněná a hrozí, že se brzy vyleje z břehů. Být tebou, tak jdu radši domů,“ zareaguje tlouštík. Myslí to dobře. Z jeho hlasu cítím chuť poradit. Zároveň je však ostražitý. Na bezdomovce tu není nikdo zvědavý. A já jsem se bezdomovcem stala před pár hodinami.
„Ráno tu už nebudu, nemusíte se bát. Zkusím si odtud najít jinou cestu,“ ubezpečím ho.
Nervózně přešlápne z nohy na nohu. Pak se ale uklidní. Pořád jsem přece jenom holka.
„Tak dobře. Se svítáním ať už jsi ale pryč. Šéf tady nerad vidí nežádoucí spáče. Nechci problémy.“
„Rozumím. Ráno tu už nebudu.“
Doufám.

***

přidáno 05.12.2020 - 22:20
Nine: :). Moc děkuju, že pokračuješ. Snad tě směr, kterým se to bude ubírat neodradí :).
přidáno 05.12.2020 - 22:12
Výhoda, že jsem začala číst později. Nemusím čekat. Babička je moudrá žena.
přidáno 08.11.2020 - 23:24
človiček: Díky, to je milé :).
přidáno 08.11.2020 - 21:49
Docházím k závěru že je to čtivý jinak bych si sotva pamatoval obsah předcházejících dílů, které vkládáš takřka s měsíčním rozestupem.No fakt si je pamatuji. Nech si k tomu pomalu kreslit obrázky a mysli na vazbu.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/3 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Gana/4
Předchozí dílo autora : Gana/2

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku