přidáno 01.10.2020
hodnoceno 4
čteno 39(5)
posláno 0
Prší. Šero se plazí po okolí a krajinu bičují proudy vody. Podrážky se mi boří do bahna a každý krok mě stojí nemalé úsilí. Míjím tržiště, na kterém nebozí stánkaři bezmocně válčí s bleskovou povodní, která jim bere jejich živobytí. Snaží se posbírat rozmáčené potraviny, poházené ovoce a pochytat vystrašenou drůbež. Všude vládne neskutečný mumraj a chaos. Raději se tomu vyhnu, dneska si večeři nekoupím. Spát půjdu hladová. Už teď mi škrundá v břiše a ráno to bude úplná hrůza. Bolí mě za krkem a oči se mi zavírají únavou. Těším se do postele. Vstávala jsem se svítáním a od rána jsem se nezastavila.
V jednom časáku, co se sem po tunách vozí k recyklaci, jsem četla, že obyvatele velkých měst prý začíná trápit obezita. Jsou tlustí a díky tomu nemocní. No aby ne, když nic nedělají a odvážejí odtud skoro všechno jídlo, co za něco stojí. Co hůř, kácejí naše lesy, kde jsme dřív lovili zvěř a sází místo toho svoje plantáže se svým možným. Naši lidi pak na nich dřou za pár šupů, ale to co se tady vypěstuje, mnohdy ani neochutnají.
Políčka s rýží mého fotříka však hnijí díky kalu vypouštěného z výroby a všechno musíme draze kupovat. Nikoho to moc nezajímá. Prý nová doba. Pokrok, plný podnikatelských příležitostí pro některé. Třeba Bosorova bráchu třeba, který vlastní jednu ze spaloven. Smrad je z toho všude okolo, že se skoro nedá dýchat. Ale měšťani mají pocit, že recyklují. U nich to nesmrdí, že jo. Ale nikoho tady to nezajímá. Každý je rád, že má práci. Bez práce je totiž hlad. A hladový nikdo příliš dlouho nevydrží.
Opatrně obejdu skladiště, ve kterém se kumulují výdobytky naší práce, aby je odtud se svítáním odvážely kamiony do středu kontinentu. Je to ohromná plechová hala, kterou střeží uniformovaní chlápci se samopaly. Nejsou moc příjemní, když se s nimi člověk setká, tudíž se jim radši vyhnu. Mám svoje zkušenosti. Člověk musí být setsakra ve střehu, aby si ho někdo nepodal. Dneska jsou ale naštěstí zalezlí. Déšť je zahnal pod střechu. Není se co divit, i já jsem promočená až na kost. Jenže co nadělám. Můj domov není úplně za rohem. Bydlím až na břehu Lady. Ve slumu pro chudinu. Můj fotřík není zrovna ve vatě. A taky dost chlastá, rve se a rád sází na kdeco. Nedivím se, že si rozumí s Bosorem.
Máti je jeho pravý opak. Typická jižanská Nizirka. Drobná, mírná, s tmavě fialovou pletí, dlouhými vlasy a plachým pohledem. Poslušná, pracovitá ženská, co si nechá všechno líbit. No jako Kalpa. Málokdy se je schopná podívat lidem zpříma do očí. Většinou hledí do země, když něco říká. Jako kdyby se neustále styděla.
Nesnáším to.
Dala mi jméno Ganiela – Andělská. Ale já si říkám Gana – Zbraň. Protože kdo má zbraň, toho všichni respektují a taky se může bránit. Jenže já bohužel žádnou zbraň nemám. Jenom Rafana a ten už je starý. Špatně slyší a taky kulhá. Svoje nejlepší roky má už dávno za sebou.
Kalpa si ze mě, kvůli mojí přezdívce utahuje. Že prý mám být ráda, že mě máma vidí jako andílka a že si to vůbec nezasloužím. Myslím, že mě máma ani Kalpa vůbec neznají. Žijí své předurčené životy a nekoukají se vůbec okolo. Nemají na to čas.

Začíná padat tma. Přidám do kroku, nechci zakopnout a zlámat si nohu. Brodím se v kalužích až po kotníky, ale kanady zatím drží. Zápach moči a tlejícího odpadu mi napovídá, že se blížím k domovu. Pach slumu nepřebije ani urputný déšť. Kvasí ve vzduchu a zadírá se do nozder. Můj domov smrdí jako skládka, jelikož tam lidé žijí v chatrčích naskládaní jeden přes druhého.
Staví se tu ze všeho možného. Ze starých prken, svázaných osekaných větví, vlnitého plechu, petlahví, hadrů, igelitu…
Ubikace mého fotříka, na kterou je náležitě hrd je smontovaná z vyřazených palet, po stranách pobitá PWC. Střechu tvoří pár popraskaných umakartových desek, kterou nedávno vyztužil vybledlým bannerem, takže snad pro dnešek budeme v suchu.
Skrz ledabyle utěsněné díry proniká světlo a zevnitř je slyšet halasný hovor. Otec už nejspíš zase chlastá. Doufám, že nebude vyvádět, jak to umí jen on.
Vtáhnu hlavu mezi ramena a stisknu zuby. Jsem unavená a potřebuju se vyspat, nemám energii na konflikty. Nadzvednu závěs z několika prošitých dek a vstoupím dovnitř. Zaostřím.
Fotřík má návštěvu. U bedny od čaje, který používáme jako stůl, napůl sedí a napůl leží, opřený o lokte, obtloustlý Nizir s hustým knírem. Starý je zhruba jako otec, možná o pár let mladší. Oba jsou opilí a oči se jim lesknou jako olejové skvrny. Mají před sebou ze dvou třetin vypitou láhev destilátu a na prkénku kus špeku, který si ukrajují ostrým nožem. Máti v koutě uspává tříletou Limu, nejmladší z mých sester. Poslední dobou je nějaká nemocná. Trápí ji vysoké horečky a na kůži se jí objevily tmavnoucí skvrny. V noci se budí a mluví ze spaní. Účinné léky ale tady člověk nesežene. Těch pár milodarů, co nám jednou za čas pošlou lidé z velkých měst, okamžitě rozeberou překupníci, na jejichž ceny nemáme. Bojím se o Limu a taky o mámu, jak vezme, pokud to sestřička nezvládne.
Z matrace, na níž nocuji, se zvedne Rafan a belhá se mě přivítat. Ten prevít už mi opět vlezl do pelechu. Doufám, že nemá zase svrab! Vrtí ocasem a trochu se krčí, jelikož tuší, že provedl, něco co neměl.
„Kde ses courala?“ štěkne po mně otec místo pozdravu. V jeho očích se rozzlobeně blýská. Má je tmavé a nepřístupné, roubené hustým smetákovým obočím. Je to takový ten podsaditý typ se sudovitým hrudníkem a rukama jako lopaty od bagru. Svalstvo na válcovitých pažích už má však povadlé.
„Byla jsem v práci,“ vysunu bradu a přimhouřím oči. Palce zaháknu za opasek. Rafan si povšimne, jak v prostoře zhoustnul vzduch, postaví se mi k levé noze a přihrbí se.
„Takhle dlouho?“ zkrabatí čelo.
„Pomáhala jsem Kalpě. Je teď dost unavená. Za chvíli bude rodit,“ zalžu. Nechce se mi přiznávat, že jsem pár věcí zkazila a musela je párat, což mě kapánek zdrželo.
Chvíli mlčí a místo slov si lokne z plastového kelímku čirého destilátu.
„Tak tohle je ta tvoje slibovaná dcera?“ vrhne na mě zkoumavý pohled jeho host a promne si knír pod kořenem baňatého nosu. Cítím, jak rentgenuje moje promočené oblečení a pečlivě zkoumá, co se pod ním skrývá.
Nejistě couvnu a přejedu zrakem z jednoho na druhého. Celé se mi to přestává líbit.
„Trochu vzdorovitá, ne?“ ušklíbne se.
Otec něco rozzlobeně zamručí a vrhl na mne výstražný pohled. Po té se s podlézavým výrazem a významným mrknutím otočí ke svému hostu
„Věřím, že si s ní poradíš, Rabsi.“
Polknu. Takhle podobně to kdysi začínalo s Kalpou. Otec pozval Bosora, aby mu ji představil a pak ségru bez skrupulí prodal.
Matka položí klimbající Limu do hamaky a přiblíží se, aby oběma mužům dolila lihovinu. Pak se nejistě usměje. Dívá se u toho však stranou.
„Budeš se muset konečně vdát. U nás nemůžeš zůstat věčně. Už takhle se sem sotva vejdeme.“
Ve spáncích mi začne pulzovat krev. Jsou spolčení, domluvení. A moje slovo tady nehraje žádnou roli. Pokud nic neudělám, za pár měsíců budu těhotná s tímhle hnusákem a zavře se za mnou voda. Všechny sny a tužby v tahu. Zotročí mě, přitáhne otěže a můj život vyhasne, jako když v žárovce praskne vlákno.
„Postavu má ale ucházející, což o to,“ mlaskne chlápek potěšeně. Dívá se na mě způsobem, jako když na tržišti zkoumá prasečí hlavu. Hodnotí, jestli na ní je dost masa a bude mu k obědu stačit. „Vlasy si ale musí nechat dorůst. Nechci manželku, co vypadá jako kluk,“ dodá přísně.
Cože?!
Chce se mi na něj vrhnout a dát mu co proto. Co si to jako dovoluje, prase jedno chlípný! Jsou to moje vlasy a moje tělo. Patří jenom mě. Jenže, pokud se otec rozhodl, neudělám nic. Když si něco vezme do hlavy, nepřipustí, aby se někdo vzpouzel jeho příkazu. A bude zlý, že s ním nepůjde dát žít. Jsem v pasti, krysa zahnaná do kouta. Zbývá buď kousat, anebo utéct. Jenže venku leje, za chvíli bude noc a ty zuby by mi taky mohli z pusy vymlátit.
„Ráda bych se vyspala, jsem unavená,“ zkusím tedy raději smírčí cestu a psí oči.
Otec uhne pohledem.
„Vlasy jí dorostou. To není neodstranitelná vada. Horší by bylo, kdyby byla chromá, nebo slepá,“ ignoruje moje přání. Baví se pouze se svým hostem.
„A panna je?“ položí muž zvědavou otázku a oblízne si masité rty.
Co? To si snad dělá srandu? Můj dech se zrychlí a srdce rozběhne na plný kvalt. Sevřu pěsti a stáhnu víčka do škvíry.
„Do toho nikomu nic není!“
„Nikdo nechce kupovat zajíce v pytli, nediv se mi, děvenko,“ rozhodí žoviálně rukama, zvedne se a začne se přibližovat. Z dechu mu páchne alkohol. Z rozhalenky zpocené košile trčí chumáč místy už prorezivělých chlupů.
„Nejsem na prodej!“ vyhrknu.
Odfrkne si a hodí uraženým pohledem k otci.
„Myslel jsem, že dostanu lepší kvalitu za svou nabídku. Ukázněnější a míň vzdorovitou.“
„Panna je, za to ti ručím. A když měsíc počkáš, dohlídnu na to, aby si nechala dorůst vlasy. Budeš překvapený, jak moc se změní, když jí pořádně domluvím,“ zaskřípějí výhružně fotříkova slova jako nehty po polystyrénu. „V téhle rodině se děje, co chci já.“
„To teda ne! Nenechám se prodat jako podsvinče na tržišti. Můj život patří mě a ne tobě. Na mě prachy, abys měl za co chlastat, nevyděláš!“ vyhrknu. Moje sebeovládání bere za své. Schyluje se k boji, který nemám šanci vyhrát.
„Gano,“ špitne matka a zděšeně si dá ruku před ústa. V jejích očích čtu pravý nefalšovaný strach. Hledí na mě jako na něco odsouzeníhodného, s čím nechce mít nic společného.
Hluk probere i některé sourozence a zvědavě vystrkují hlavičky ze svých hamak. Není běžné, aby se někdo otci postavil
„Co si to dovoluješ?“ zvedne se, zavrávorá a zatne ruce v pěst. Vypadá zuřivě.
Couvnu, ale za mnou už je jen zeď. Rafan po mém boku začíná tiše vrčet. Vibruje, celý přihrbený a chystá se bránit svoji paničku.
Stisknu zuby a čekám na ránu. Nemá cenu se bránit, bylo by to jen horší. Máma o tom ví své.
Rána nedopadne. Místo toho se Rafan vymrští jako pružina a zakousne se otci do ruky.
Vytřeštím oči. Tohle nedopadne dobře.
„Rafane, ne! To nesmíš! Nech toho,“ vykřiknu.
Zvíře ale zuřivě tahá a odmítá pustit.
Otec vztekle zaúpí a snaží se ho ze sebe setřást. Vůbec se mu to ale nedaří. V náhlém popudu hmátne po noži, kterým si prve krájel špek a bodne. Jednou, podruhé, potřetí.
Rafan zakňučí a pustí. V tu chvíli fotr nezaváhá ani na chvíli, postiženou rukou ho chytí za kůži nad hlavou a bez milosti mu podřízne hrdlo.
Tělo s žuchnutím dopadne na podlahu a pod ním se začne rozlévat jezero krve.
Několik tepů srdce je ticho. Všichni zděšeně zíráme na tu spoušť.
Rozzuřený otec zbrocený rudou působí hrozivě a můj jediný opravdový přítel v tomhle nelítostném světě je mrtvý. Začnou mě pálit oči a v hrdle mi naběhne dusivý knedlík.
„Vypadni,“ procedí mezi sevřené rty. „Vypadni, nebo tě zabiju taky.“
Z očí mu čiší bezmezná nenávist, kterou vyvolalo ponížení před hostem. V pravici stále třímá zkrvavený nůž.
Rozklepu se. Tuším, že když tu zůstanu, dopadne to špatně. Dojdu ke své matraci. Mám vedle ní bednu s oblečením a nějakými drobnostmi. Vytáhnu starou oprýskanou sportovní tašku a mechanicky jako nějaký robot do ní začnu házet všechny svoje věci. Za chvíli mám sbaleno.
Střetnu se s máminým pohledem. Vypadá vystrašeně, nejistě. Bezmocně. V odchodu mi však nebrání. Poté přejedu očima po čtyřech mladších sourozencích a malém Japovi. Nevěřícně na mě zírají. I v jejich ospalých zracích vidím strach.
„Opatrujte se,“ hlesnu jejich směrem.
„Kam jdeš, Gano?“ zeptá se Lima.
„Pryč,“ vhrknou mi do očí slzy. Rychle se však opanuju. „A už nikdy se nevrátím,“ zadívám se otci tvrdě do očí. Prosmeknu se kolem matky, nadzvednu závěs a bez rozloučení opustím svůj jediný domov.
Navždy.

přidáno 02.10.2020 - 17:28
Idara: Jen poznámka - to "temné" nebyla výtka, ale reálný pocit. Proti dobře napsanému naturalismu nic nemám (jen musí být nálada na to, aby si to člověk přečetl).
přidáno 01.10.2020 - 23:02
človiček: slavek: človiček: Děkuji oběma, že čtete.
Svět je inspirovaný místy, která stále dnes existují. Ne všude je tak bezpečně a komfortně, jako tady :). Sci-fi to je, aby se tam mohl odehrát naplánovaný příběh :).
Co se týče temnoty, tak se snažím to zobrazovat bez příkras a poměrně natvrdo. Tak je to vlastně poklona, že to působí temně :).
Tak ještě jednou díky za přízeň.
přidáno 01.10.2020 - 22:42
Mojí babičku dovlekl její otec, koňský handlíř do chalupy vdovci hrobařovi po smyku proti její vůli.Mimochodem Korejské ženy se v Číně prodávají na venkově jako manželky za 3000 kč. Tvůj příběh bohužel není scifi
přidáno 01.10.2020 - 16:51
Hodně temné. Snad se v pokračování Ganě povede líp.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Gana/2 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Gana

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
vanovaso
» narozeniny
Orientera [12], James Libustka [10], Elis-Němečková [8], jsph [4]
» řekli o sobě
BorůvkaB řekla o Meluzina :
Moc jí v poslední době vděčím za novou vervu, se kterou píši své básně :) Moc si cením jejích komentářů a názorů, se kterými většinou i souhlasím :) A ani její díla jí nemohu vytýkat- protože ta také stojí za velké uznání :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku