Strach a sen

Bohužel mi po poslední investici
nezbývá už žádná hotovost...
Jen sny pod kuratelou spící
a strachy naplněná přítomnost.

Strachu že tě ztratím,
i když tě nemám, zvykám.
Strachu že se vrátím,
i když nic nepohlo se nikam.

Stačí tě jen slyšet a ocitám se v kleci
a vždy na mysli mi vytane
přísný seznam všech těch věcí,
které smím a které ne.

V útěchu nabízíš mi čas,
jenže mně nezbývá žádný.
Roky, co skrývají se v nás,
pro mě už nedělí se na dny.
Jen na žaly nové nebo známější,
jen na touhy marné a ty marnější.

Mlčky křičím
a běžím nehnutě.
Dopustit však nesmím ničím,
že kvůli sobě zklamu tě.
Na tisíc západů své nitro zamykám,
teď nic z něj nesmí ven,
všechny vášně, city, slzy polykám
a zbývá mi jen sen.

Mé sny se ale spoutat nedají,
sny co srdce spřádá potají.
Co jsou bez rubu a mají jenom líc,
v nichž hladíš mě a já zas tebe
a druhého že milujeme víc,
než každý z nás sám sebe.

V tom snění
nic nemožného není.
Z radostí šité nosit oblečení,
své city vetkat do látky,
před spaním šeptat pohádky:
„Víš, to jednou bylo nebylo…“,
z očí do očí si hvězdy podávat
a naše štěstí, aniž by ho ubylo,
všem kolem hrstmi rozdávat.

Na schovávanou mezi svými stíny hrát,
květy do duší si kreslit tuží.
A kdyby přeci jenom snad,
nás poranily trny, třeba růží,
pavučinou z něhy ty šrámy přikrývat.

Tak jak se říká 'život proměnil se v sen'.
Ve snech vstávám, ulehám,
ve snění bloudím každý den,
kde však zůstal život sám?
A realita protkaná je okovy.
Je někdo kdo mi odpoví,
jak žít a muset city ukrývat,
jak žít a jen na zapřenou milovat?