Cestou mi padla krajina do oka.
Tak teplá, že hřál jsem si ruce o její oblé hrany a doufal,
že spadne hlouběji. Snad až do srdce.
Ale vítr mě probral ze chvění a mé chtění pro dění, zmizelo.
Tak objal jsem se doufajíc, že ve mě kousek zbylo.
Tak teplá, že hřál jsem si ruce o její oblé hrany a doufal,
že spadne hlouběji. Snad až do srdce.
Ale vítr mě probral ze chvění a mé chtění pro dění, zmizelo.
Tak objal jsem se doufajíc, že ve mě kousek zbylo.
22.05.2020 08:02
človiček: to nevím, já se s tím nesetkávám často. Ta báseň mi tak přišla, tak jsem ji tak napsala...vnimám ale u ní,že sděluje cosi, co nerozlišuje mezi pohlavími...možná je to příběh muže/osoby, jenž cítí Lásku k Zemi, ale touží se jí dotknout více...resp. uchopit jí. Ale ...je tu a není :-)
chtění pro dění je jen touha, co pomíjí, proto...utrpení.
Ale Láska je v něm. Krajinka je klíčem nikoli zdrojem.
chtění pro dění je jen touha, co pomíjí, proto...utrpení.
Ale Láska je v něm. Krajinka je klíčem nikoli zdrojem.
21.05.2020 23:55
Proč píšou ženy básně v mužském rodě?často se s tím setkávám a opravdu mě to zajímá.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.