zkáza první

Jsem asi prokletý, když
střída se ve mě chlad a nekonečná úzkost.
Jak had omotává se kolem mích slov.
Přináší mi zkázu už jich mám dost.
Procházím se údolím stínu a temnoty,
dopřej mi se opřít o své životy.
Rýsovat si ve svém dechu nekonečné sny
a zapisovat tyhle nekonečné dny.

Dopadá to na mě jak prach z perel,
hoříme jak pochodně, bolí to dál.
Zapálil sem mosty, ale
moje duše je dál.
Co ale vím je zakletá a má stále hlad.

Moje krev já naředěná tohle píšu po dvou dnech.
Opouštím svoje tělo zůstává můj strach.
Radost tancující v troskách mých hlav.

Na lodi myšlenek tají se dech.
Do starých smutků, v dětské víře cítím chlad,
nemůžu ho přinutit, aby šel dál.
Padám do kouta kluzkých stěn,
sahám na lidský tváře bez obličeje,
nekonečný bez známek soucitů.