Jsem chaos

Zeptala se mně, proč mám potřebu psát o všem, co se mi v životě stane. Nedokázala jsem odpovědět, bylo mi trapně. Chtěla jsem jim přečíst můj stand up, který měl být vtipný. Ona ani její přítel, jedni z nejdůležitějších lidí v mém životě, pokud nepočítám svou rodinu, mne nepochopili.

Jsem jiná. Chci se ztrácet v stránkách knih, smát se, brečet, podvědomě zkoušet výrazy postav, které jsou na stránkách knih popsány, pro lepší uvedení do příběhu.

Ale už několik let je moje mysl rozlítaná. Nedokážu skoro nic dotáhnout do konce.

Proč mám potřebu se stydět za to kdo jsem?

A kdo vlastně jsem?

Jednou (ne jednou) už jsem začala v hlavě sepisovat řádky začínající slovy: Ahoj já jsem...

Proč? Dovedl mě k tomu někdo, kdo už v mém životě není. Pořád to bolí. Bylo to mojí chybou a jeho rozhodnutím. Ale hned několik dní po tom co z mého života odešel jsem věděla, že udělal tu nejlepší věc, kterou mohl udělat. Kterou mi mohl udělat.
Jinak by mě totiž zničil. Rozdrtil by moji křehkou dušičku a už bych jí nikdy neslepila. Prožila bych s ním život bez cíle a lásky.

Což nechci.

Takže, kdo jsem a co chci? Říká se, že když zjistíte co nechcete, budete líp vědět, co v životě chcete a ono to příjde.

Už několikrát jsem měla v životě pocit, že dokážu popsat mnoho a mnoho stran věcmi, které v životě nechci a stejně přišly další, které jsem pak už nechtěla.

Kdo jsem, co chci a budu vůbec s něčím v životě spokojená?

Mám svoje kamarádky, které si držím protože...

Nedávno se ke mě dostala myšlenka od někoho, kdo mne navzdory toho, že by mě zničil, obohatil spoustou filozofických i reálných úvah o mé osobě.

Jednou z nich bylo, že mou překážkou k tomu abych byla tím obřím wow kterým mám šanci být, jsou moje kamarádky. Proč?

Před rokem a něco jsem si zkusila být bez kamarádek. Na jiném konci planety. Nezvládla jsem to. Strašně moc jsem to nezvládla. Ale reálně si myslím, že to co měl zničilo, byla touha po lásce, kterou jsem ani nedokázala definovat. Definovat co přesně od ní čekám.
Takže kdo jsem?
Ztracený snílek, co nechce žít podle nastavených standardů společnosti, ale zároveň je přesná reklama na skoro všechny tyhle standardy.

Ztracená malá holka, která má za potřebí někomu pořád něco dokazovat a nejhorší je, že to asi není sama, sobě.

Co chci?

Dokázat překonat věci o kterých vím, že se mi na mě nelíbí. Myslím, povahové věci. Vzhled už jsem dost zvládla, vlastně se sama sobě hodně líbím. Ale tohle bude těžší.

Chci studovat sama pro sebe, ale přitom chci studovat abych tam našla lásku, vím to, napadne mě to vždy, když mluvím o dalším studiu. A to je přeci ubohé, neměla bych to dělat pro to.

Do teď mě láska vždy níčila, tížila, táhla dolů.

Když padá tak rovnou dolů na hubu, ale kolikrát jsem vlastně v životě reálně spadla? Čím víc nad touhle otázkou přemýšlím, tím víc mi dochází, že za dobu co jsem reálně dospělá a má rozhodnutí mají zásadní vliv na můj život, tak nikdy.

Jediné co mě tíží je reálná a opravdová nepředstavitelná lehkost bytí. Nemusím nic a můžu všechno.

Tohle jsou všechno myšlenky na které už někdo přišel přede mnou, pro mne jsou jen objevem v tom, že jim již reálně rozumím...nerozumím.

Přemýšlím, ale nepřemýšlím. Nebo přemýšlím až moc? Když myslím tedy jsem, mám šanci existovat víc?

Nevím kdo jsem a reálně mě děsí představa, že to nikdy vědět nebudu.

Již několik let, se snažím najít odpověď na smysl mého života.

Nebo jen hledám tu opravdovou otázku ta odpověď, že prostě jsem?

Jsem chaos

Nepředstavitelný bordel myšlenek, které mám v hlavě.

Když je tma...je jich víc.

Děsí mě? Ne

Vím, že tyhle myšlenky jsem já.