Sraz

Život z nás dělá to co chcem a nechceme být,
musíš se naučit, jak s tím žít,
buď překročíš ten práh nebo klesneš k zemi,
přestaneš ignorovat a začneš vnímat vjemy,
co ti do hlavy proudí, ty temné hlasy,
znaky štěstí a temné krásy,
začínáš si vzpomínat, všechno splývá,
nedokážeš se ujistit, co vše to skrývá.

Najednou mžik, rychlý jako blesk,
celý to skončí, zbyde jenom stesk.
Někdy to však trvá, skoro celou dobu,
stačí ti k tomu jen najít tu pravou osobu.

Někdo ho má, někdo zase ne,
vždycky jen čekáš, kdy usměje se na tebe,
vyhledáváš ho, všude kde můžeš,
buď ho máš nebo ne, si nepomůžeš.
Nosíš ho s sebou, někdy se zapomene,
každý na něj spoléhá, aby se zbavil břemene,
nespoléhej na něj.

Když padne první dáma, král zůstavá sám,
může truchlit, nebo žít dál.
Neovlivníš, nepředběhneš, nepodplatíš,
oddálíš splátku, ale vždy zaplatíš.
Chodí všude, chodí sama,
nevíš kdy si pro tebe příjde, ta druhá dáma.

Máš ho ty, má ho ona, má ho on,
cítíš to, jak by měl přijít brzy tvůj skon,
nervy skáčou, hlas se ti chvěje,
ve velké míře to nikam nespěje,
sedí u tebe, svírá tě,
chodíš svobodně, však na nohou furt opratě,
v okamžiku, kdy se všechno kazí,
depresi volnou cestu razí,
proto nenechávej si spadnout oponu,
a nenech se ohnout jak když skládáš poklonu.

Cítíš úzkost, cítíš svírání celého těla,
bojíš se jí, aby radost z tebe neměla,
příjde náhle, nejsou na ni léky,
změny nálad, křik a vzteky.
Nemám ji, ona má mě,
čekám až sežere mě ze vně,
však můžu proti ní sám bojovat,
budu se i z maličkosti totiž radovat,
odejde, možná se zas vrátí,
bez pomoci druhých se tvůj život krátí,
naděje se ti ztratí,
a vše co si měl rád ti zhatí.