tanec kapek deště /Ztřeštěné variace

Byl únor a venku pršelo. Žádný sníh, žádné závěje, žádní sněhuláci. Letos do Prahy zima jenom nakoukla a zase rychle odcupitala jinam, kde si ji lidé zřejmě uměli lépe vážit. Valerie seděla před oknem a pozorovala kapky deště. Zimu vždycky milovala a letos se jí po ní stýskalo, jako se vám stýská po kamarádech z letního tábora, které už nikdy neuvidíte.
Vzala si tašku a odešla. Lukáš jí otevřel dveře a podržel nad ní deštník. Nikdo z rodiny doma nebyl. Valerii to bylo jedno. Byla na to zvyklá. Obvykle dokázala najít optimismus i v těch nejtěžších chvílích svého života, ale dneska jí to nešlo.
V Lukášovích očích byla jen rozmazlenou hloupou holkou, která ničemu nerozumí; stejně jako u většiny lidí.Vždycky toužila po kariéře úspěšné baletky, kdy by nebyla závislá na otci a jeho bankovním kontě v Ženevě. To ovšem není dost dobře možné, jste-li dcera jednoho z nejbohatších mafiánů v celé republice. Rodiče nám mění život více, než si to připouštíme, více než si to vůbec umíme představit. Valerie se dostala na konzervatoř, protože škola potřebovala peníze. V divadle mohla účinkovat, protože tatínek uměl dobře vyhrožovat. Profesoři jí měli rádi, protože být s jejím otcem zazlé by je mohlo stát život.
K čemu je Vám, že neuznáváte metody získání peněz vašich rodičů, když tomu nikdo nevěří? Co dělat, když nikdo nevěří tomu, že žít v přepychu neznamená mít skvělý život plný radovánek? Valerie si často pokládala tyto otázky, ale odpověď nenacházela. Obvykle rychle odstrčila masku smutku a našla nějakou veselejší, ale dneska to nešlo...myslela si Valerie když jela deštivým městem.

Auto jelo po ulicích deštivé Prahy. Najíždělo do louží a ty stříkali na všechny kolemjdoucí. V autě bylo tísnivé ticho. Valerie nikdy nemluvila ani s Lukášem, ani s Janou, paní která rodině vařila a starala se o domácnost. Nevěděla o čem. Bylo jí líto, že je každý den v přítomnosti hezkého kluka, jenom o trochu staršího a nemůže s ním ani promluvit. "Jak jde škola?" zeptala se z ničehonic. Lukáš jí udiveně odpověděl: "Skvěle, brzo ze mě bude pan učitel.". "To je mi líto, už jsem si na tebe zvykla." odpověděla mu. A zase bylo ticho. Pro Valerii to byl ale naprosto neskutečný krok do neznáma.

Auto zastavilo a Lukáš otevřel dveře. "Tak co princezno, můžu tě doprovodit?" zeptal se. A tak šli a šli...Povídali si o všem možném a na balet Valerie úplně zapomněla. Lukáš jí to po chvíly připomněl a Valerie vzala tašku a utíkala do školy. Stačila na něj ještě zavolat že děkuje za procházku a domů půjde sama, protože má náladu na druhou procházku. Běžela a najednou jí déšť nevadil. Spíše naopak, připadal si tak volná, jako nikdy předtím.
Nikdo jí nevynadal, že jde pozdě, už si na to zvykla. Převlékla se a šla se zapojit do tréninku, ovšem nedokázala myslet na správné pohyby těla a přemýšlela stále jenom o svém kroku za svobodou. Většina lidí by možná vyměnila svobodu za přepych, ale po několika dnech by chtěli vše zase vrátit. Některé věci ale vrátit nelze. Zjistíte to a už je pozdě.

Už dlouho se takhle necítila. Většinou byla veselá a chovala se ztřeštěně, ale ještě nikdy se necítila tak moc šťastně, jako teď. Do sluchátek si pustila svojí milovanou skladbu Pro Valerii, kterou pro ni napsal její bratranec. Poslouchala dojemnou hudbu a tančila. Skákala přes louže a cítila se úžasně. Turisté si jí fotili, jako by ještě nikdy neviděli tančit někoho balet v civilním oblečení v centru Prahy. Dotančila až domů.

Maminka se na ní podívala a pak jenom spiklenecky mrkla. Valerie jí to opětovala o obejmula jí. Anna byla její maminka ať si říkal kdo co chtěl. Její pravá maminka zemřela, když jí byli 4 roky, ale ta nová nebyla o nic falešnější a to i přes to, že jí bylo jen o pár let více než Valerii. "Přišel ti dopis, dala jsem ti ho na stůl, až budeš mít chuť, tak si ho přečti. Já už budu muset jít." řekla maminka a rozloučila se.
Valerie doběhla do pokoje a pustila si CD se svou oblíbenou hudbou. Dotančila až ke stolu a otevřela dopis. Když ho dočetla, připadalo jí, že dnešek ani nemůže být skutečný, že je to všechno jenom iluze, jenom sen. Ale když ono to vypadalo všechno tak opravdově...


Drahá Valerie,
mé jméno je Valentin a nikdy jste mě neviděla. Ale já viděl Vás a jsem z Vás úplně unešen. Žiju v Moskvě, ale často jezdím do Prahy, kde jsem Vás poprvé uviděl. Miluji umění stejně jako Vy a zajímám se o balet. Na to, abych napsal tento dopis, jsem se připravoval takovou dobu a najednou nevím, co Vám vlastně napsat. Snad jen to, že bych Vás moc rád někdy viděl. Moje číslo je 724 566 892 a budu nesmírně rád, když se mi ozvete...

Váš Valentin


Valerie po něčem takovémhle vždycky toužila. Ve světě dneška jí chyběli romantické dopisy, vznešená láska i komplimenty. Valerii se honilo hlavou obrovské množství otázek, ale o jedné věci rozhodně nepochybovala. Valentin je ten pravý. Vzala telefon a napsala SMS:
Děkuji vám moc za váš dopis, moc ráda vás někdy uvidím, ozvěte se až budete v Praze. Valerie
Valerie nikdy nepsala bez háčků a čárek. Zakládala si na tom. Byl to jeden z těch mnoha detailů které tvořily její ztřeštěný svět emocí a teď navíc i lásky. Co na tom, že Valentina nezná...Takový romantik přece nemůže být špatný člověk. A navíc zkusit se musí všechno, pomyslela si Valerie. Pustila si Titanic a představovala si jak může Valentin asi vypadat. A proč zrovna ona má takové štěstí.
Když jste dcera Igora Korzakova, nemůžete si moc vybírat koho si vezmete a koho ne. Ale pokuď jste nejmladší dcera, je to o něčem trochu jiném, ale ne zas tak moc. Anna, měla sice Valerii moc ráda, ale přesto se poprvé uchýlila k malému podvodu. Měla sice trochu výčitky, když kupovala Valentinovi navoněný dopisní papír. Ale co, zkusit se musí všechno a kdo zná Valerii lépe než matka? Utěšovala se, že Valerie bude s Valentinem šťastná. Ze všech vhodných nápadníků byl nejvíce přemýšlivý, romantický a inteligentní. Anna neměla jinou možnost...
Byla jedna hodina ráno. Většina lidí v tuto dobu spí, ale Valerie nespala. Nemohla usnout. Vzpomněla si, co dělala když byla malá a nemohla usnout-začala se hrabat v krabicích s hračkami, které odmítla vyhodit. Vzala si župan, našla bublifuk, sedla si na balkón a foukala obrovitánské barevné bubliny do ztichlé zahrady. Její život, jako kdyby se odrážel v těch nádherných výtvorech chemického průmyslu. Zítra bude sice celý den unavená, ale za těch pár bublin to určitě stojí, pomyslela si.
Vyvitlo slunce a probudilo Valerii. Na to, že byl únor, bylo nádherně. Jako v létě. Dokonce na zahradě rostly první květiny. Valerie sešla do kuchyně a vypila si svojí milovanou ranní kávu. Kofein byl jednou z věcí, bez kterých by Valeria nepřežila ani den.
Valerie byla jedna z mála lidí, co se těšila do školy. Většina předmětů jí zajímala, o zbytek se nezajímala a bavila se jinak. Známky neřešila, bylo jí jasné že nepropadne a jedničky nepotřebovala. Dneska se do školy těšila ještě více. Už se nemohla dočkat až řekne všechny ty převratné novinky Karolíně a Miriam - spolužačkám a skvělým kamarádkám.
Karolína byla dívka, která měla všecko co mít chtěla. A když něco co chtěla neměla, tak si to jednoduše zařídila. Miloval jí snad každý kluk ve škole a kupodivu byla oblíbená i u dívek. Byla inteligentní, krásná a velice ambiciózní. Stejně jako Valerie a Miriam toužila po baletní kariéře, šťastné rodině a spoustě přátel.
Miriam byla stejná jako Valerie. Kdykoliv měla jedna z nich nějaký bláznivý nápad, ta druhá ho okamžitě uskutečnila. V baletu byla jednoznačně nejlepší z ročníku. Měla obrovský takent a baletní rodinu. Jestli to je vůbec možné, tak to byla ještě větší romantička, než Valerie. Vždycky snila o tom, že si pro ni přijede princ na bílém koni a potom si jí vezme. Realita byla ale, jak už to bohužel na tomhle světě bývá, malinko jiná.
Valerie vytasila svůj bublifuk okamžitě po příchodu do školy. Spolužáci byli nadšeni a vraceli se do svých dětských let. Třída plná barevných bublin vypadala najednou tak vesele, že se usmívali úplně všichni a ne jen Valerie s Miriam, které nedělali obvykle nic jiného. Dokonce i Markéta se usmála, což byl naprosto ojedinělý úkaz. Markéta chodila černě oblékaná, měla černé vlasy, nechodila moc ven a měla smutný výraz. Vypadala najednou neuvěřitelně směšně s maskou smutku a úsměvem od ucha k uchu. Kéž by to takhle zůstalo navždy...pomyslela si Valerie.

Výtvarná výchova byl předmět, který vyučovala profesorka Roulinková. Byla moc hodná a chápavá, ale na druhou stranu strašlivě nudná. Studenti jí ale ve výsledku měli moc rádi, protože si v jejích hodinách mohli dělat úplně co chtěli a když měli o výtvarnou výchovu zájem, profesorka jim se vším pomohla. Dneska ovšem na hodinu nepřišla sama, ale s mladou dívkou, kterou Valerie okamžitě poznala-byla to Lukášova sestra Lucie.
Lucie byla pro Lukáše nejdůležitější osoba na světě. Byla pro něj důležitější než rodiče, láska a všichni přátelé dohromady. Valerie jí občas vídala, protože Lucie občas jezdila za Lukášem k nim domů. Věděla o ní, že je také učitelka, nebo alespoň v budoucnu bude, stejně jako snad všichni v její rodině.

Všichni kluci byli Lucií naprosto uchváceni. Holky byly spíše nabručené, protože se schylovalo k nejhoršímu a to k tomu, že by je mohl po ránu někdo nutit něco dělat. A taky že ano. Lucie se snažila na první hodině opravdu předvést a snažila se nás naučit základy kresby.

O přestávce Valerie líčila svým kamarádkám co se jí přihodilo. Měla ve zvyku mluvit nahlas a tak nebylo divu, že to brzy věděla celá škola. Valerii to nevadilo, protože by to stejně řekla každému, kdo by o to projevil zájem. Nenapadlo jí ovšem, že o historku "kterak Valerie k princi na bílénm koni přišla" projeví zájem i Lucie.

Zbytek školy proběhl poměrně v klidu, největší rozruch způsobila kuřecí polévka kterou obarvila Valerie s Miriam nazeleno. Ale oproti jiným dnům tu byl relativně klid. Když se šla Valerie obléknout a počkat na Lukáše, narazila místo toho na Lucii. Ta jí řekla, že Lukáš musel něco zařídit a že jí domů doprovodí ona. Hned, jak vyšli ze školy na ní Lucie udeřila: "Co o tom Valentinovi vlastně víš? Rodiče ti dali volnost jakou máš jenom protože ti věří a ty se zachováš takhle pošetile!" . Valerii to překvapilo. Rozplakala se a přiznala, že o Valentinovi neví vůbec nic.

Valerie vyndala z kapsy bublifuk, sedla si na trávu a řekla Lucii: "Nikdy v životě jsem se nechovala tak pošetile jako teď. Ale já dokážu odhadnout člověka. Nemusíš se o mě bát. Dokážu se o sebe postarat lépe, než si myslíš...".


Valerie se najednou ocitla na pasece, uprostřed podivné krajiny. Stromy tady byly fialové, tráva modrá a nebe zelené. Co ale Valerii překvapilo nejvíce bylo to, že lidé se tady měli rádi, bez intrik, bez peněz, bez předsudků. Čas tady byl jiný, než jaký ho znala. Pomalejší, tolerantnější. Vůbec všechno tady bylo tolerantní. Pršelo když lidé spali a přes den svítilo slunce. Valerie si připadala jako ve snu. Na to ovšem neměla vůbec pomyslet, protože v té chvíli jí došlo , že to bohužel je opravdu jen sen.


Znáte ten pocit, když zjistíte že nemůžete udělat svět lepším? Ani sebe samotného, protože nemáte dost odhodlání? Proč se vůbec snažit žít jako správný a morální člověk, když to nikam nevede? Protože když budou takhle uvažovat všichni, svět se stane ještě horším. Pomyslela si Valerie. nápad udělat něco užitečného přerušil telefon. Psal Valentin, že by chtěl Valerii vidět. V tu ránu byli všechny myšlenky o dobru a zlu pryč a vystřídala je touha po lásce, která je v každém člověku, jenom to občas není vidět.
Valerie vzala telefon a napsala Valentinovi že by se mohli sejít třeba ve dvě hodiny v kavárně Ester na Václavském náměstí. Okamžitě jí přišla kladná odpověď a začal šrumec. Anastázie, Valerie sestra jí pomáhala s přípravou na první schůzku a radila, jak se obléknout, co říct a jak se tvářit. Anastázie se v tom naprosto vyžívala. Od malička se chovala jako dohazovačka a čím byla starší, tím v tom byla lepší. Když už vypadala Valerie jako modelka co má právě vstoupit na přehlídkové molo, mohla konečně odjet s Lukášem na svou první schůzku. Ten celou dobu radši mlčel a ironické připomínky zůstaly jen v jeho hlavě.
Občas si to neradi připouštíme, ale neexistují lidé bez chyb. Každý máme své chyby. Dokonalí lidé existují jenom v našich snech. Kdo se živí nadějí, zemře hlady. Ale kdo žádnou naději nemá, ten nemá ani důvod k životu.