Kapitola věnována elfce Lilianě ze severních Beskyd k narozeninám o Valentýnu, jež musela prožít prodejem mrtvých květin.
přidáno 15.02.2019
hodnoceno 3
čteno 332(3)
posláno 0
  Pozoroval mlhu, jak se vzdouvá a pomalu převaluje přes stromy směrem do údolí. Všiml si, že se menší objem mléčného oparu prodírá i skrze jehličí a kmeny. Noc strávili na světlině pod starostlivými pažemi staré lípy. Zatímco tak seděl a násával studený a voňavý vzduch úsvitu, probudila se i Sedmikráska. Při pohledu na ni – ostatně jako pokaždé – se mu rozbušilo srdce. Miloval tuto bytost nade vše a věnoval by jí svůj život i svou duši. Sedmikráska cítila totéž. Přetože nevěřila na osud, už tehdy v noci Beltine, při jejich krátičkém setkání k Fionnovi pocítila zvláštní, až osudovou afinitu a byla štastná, že poslechla své srdce a stala se jeho družkou. Zívla, protáhla se a usmála se na svého milého, který seděl před ní a zjevně ji už nějakou dobu pozoroval.
Freilach si nad jejich cukrováním jen odfrkl a přisunul k dívce misku:„Sněz něco než vyrazíme, Sedmikrásko,“ ušklíbl se při jejím oslovení, „čeká nás dlouhá cesta. Bylo by dobré, kdybychom dneska stihli dorazit do Vysokého pole. Tak musíme zabrat.“
„Díky, Freilachu,“ řekla a prohlédla si obsah misky a nadechla se, že to nějak okomentuje, pak se ale zarazila, pousmála a pustila se do té prosté ovesné kaše.
Zatímco snídali, klábosili a připravovali se na cestu, Slunce již vykouklo nad stromy.
„Tak panstvo, vyrážíme. Koně už jsou beztak neklidní a jak jsem říkal, čeká nás dlouhá cesta.“ pronesl energicky.
Nikdo nic nenamítal, dokonce ani jeho bratr Aeilach a mlčky začali ukládat věci do brašen přichystaných na ořích a zahášet oheň. Za chvilku již klusali po lesní pěšině vedoucí po vrstevnici listnatého lesa. Jeli mlčky, takže mohli rozeznávat zpěv sýkorek, brhlíků a občas i rozpustilé krákání havranů.
Po asi půlhodině jízdy se les začal měnit, ze země se vzdouvaly osamocené balvany a koně občas klopýtali na rozesetých kamenech, výš nad nimi v kopci šla vidět šedivá nepravidelná stěna skály a naznačovala, že terén se brzy stane dosti neprostupným.
„Fionne, jeď se podívat dopředu podél vrstevnice, jestli budeme moct pokračovat“ Fionn jen pokýval a pobídl koně směrem do soutěsky. Aeilach se poškrábal na hlavě a rozhlédl se. Všiml si lišejníku rostoucího na stromě. „Sever by měl být směrem do kopce, takže ho stejně budeme muset objet, ale mohli bychom uvázat koně a vylézt na tu skálu, ať se můžeme trochu porozhlédnout“
„Souhlasím, ale nejdřív je pojďme trochu napojit tady do potoka, nevidíš, jak jsou uřícení?“. Koně jakoby vycítili chystané osvěžení, ožily a Sedmikrásčina Sněhurka radostně frkla. Až se napili, uvázali je k okolním stromům otěžemi a pak se sami usadili u jednoho z větších plochých balvanů.
„Nechtěla jsem o tom mluvit před ním, ale co když se Fionnovým rodičům něco stalo? Přece jen to je tak dlouhá doba. Římané se sice tak daleko na sever pravděpodobně nedostali, ale mohlo se stát cokoliv, třeba nájezd Germánů nebo banditů..“
„S tím se netrap, Sedmikrásko. Co se děje, neděje se bez příčiny. Pokud měli zemřít, zemřeli.“
„Ty a ten tvůj osud,“ povzdechla si, „proč by měli zemřít?“
„Popíráš snad, že je svět dávno upleten na prastarém kolovratu bohyně Arianrhod?“
„Svět snad ano, ale ne naše životy. Ty si vytváříme sami,“ podívala se na něj, „pokud by tomu tak nebylo, stačilo by sedět na židli a počkat si, až se ti na hlavě objeví koruna.“

***

  Fionn sedící na oříškově zbarvené Eponě lesem pomalu vjížděl do soutěsky. Skalní stěnu nalevo, pozvolna se zvyšující směrem dovnitř soutěsky, začala po chvíli doprovázet z úbočí protějšího kopce se vynořivší skála napravo a spoluvytvářela tak úzký koridor, jehož nejúžším místem by mohl pohodlně projet pouze jeden jezdec. Jak Fionn projížděl mezi stěnami, kromě stísněného pocitu uvítal příjemný chlad, který se zde držel. Po chvíli pomalé jízdy si na vrchu níže situované skály všiml nečeho, co vypadalo jako tyčka s koulí na vrcholu. Až když projížděl pod ní, všiml si, že tou kulatou věcí je lidská hlava, poznal v ní rysy kohosi, kdo o sebe pečoval – měl oholené tváře a světlé splétané dlouhé vlasy, i když trochu slepené od krve. Fionna zamrazilo a pokusil se v úzké soutězce otočit koně, když v tom se na skále objevily postavy oděné v kožešinách a z obou stran mu zatarasili cestu kamením, a klestím, které před a za něj začali shazovat, div jej netrefili.
„Chyť se lana a zbraně nech dole, cizinče.“ Zvolal na něj někdo seshora.
„Kdo jste zač?“ křikl, ale neočekával, že mu odpoví. Povzdechl si a rezignovaně odepnul zbraně, pak se chytl lana a nechal se vytáhnout nahoru.

***
  Po chvíli sezení u ohně, klábosení a svačení se Sedmikráska začala nervózně ošívat: „Tak kde vězí?“ Freilach pokrčil rameny: „Znáš ho, nejspíš si prostě sednul na skálu, zakouřil si čarodějné býlí a teď se kochá krajinou a přemýšlí.“ Aeilach se jen zašklebil. Sedmikráska se s tou odpovědí očividně nespokojila, zvedla se a jala se schovávat vybavení do brašen a sedlat koně.
„Počkej, no tak pojedeme všichni,“ křikl za ní Freilach rozmrzele a hodil do ohně napůl ohlodané stehno z bažanta.

***

  „Do Vysokého pole, pravíš? Cožpak nevíš, že tam útočí germáni?“ zeptal se vysoký, pohledný kelt s čelenkou ze sojčího peří a dlouhými plavými vlasy.
„Něco jsem zaslech,“ odsekne Fionn.
„Hmm,“ pokýval hlavou Gwynn a usmál se, dívaje se někam do údolí, „no, řeknu ti to takto, drahý Fionne. Moji chlapi mají hlad a taky nám dochází zásoby soli, vosku, ba i zbraní. Pokud přesvědčíš své, jak říkáš, společníky, aby se rozdělili s místními strážci lesa - naší maličkostí - necháme Tě žít a pokračovat na své cestě. Co víc, dám vám tento roh. Když na něj zatroubíš po cestě zpátky, pochopíme, že máte v patách germány a pomůžeme vám je setřást. Kořist z nich si pochopitelně necháme, možná nejen kořist,“ usmál se na hlavy nebožtíků, válejících se na hromádce opodál.
Fionn si povzdechne a zadívá se do země. „Nevěřím ti ani slovo, ty naparáděný rádoby hrdino,“ spolkne a pohlédne na velitele lapků, „možná byste chtěli jet s námi? Stojí vám za to se tady povalovat a přepa..“ Fionn ani nedokončil větu, protože byl přehlušen narůstajícím smíchem Gwynnových kompánů, očividně spokojených s pozicí i denní činností v bezpečí vyvýšené pozice soutězky.
Gwynn pokynul kolegům, ať se uklidní, zatváří se, jakoby nad něčím dumal. Promne si vousy na bradě: „Kdo by pak udržoval pořádek ve hvozdu?“ Ušklíbl se a podal mu roh. Volnou ruku přitom položil na jílec meče. Fionn si povdechl a roh si od vůdce “strážců hvozdu” vzal a přivázal si jej k pasu.

***

  „Haló, tady jsem, zajali mě!“ Fionn vzrušeně křikl na své společníky ihned, když je spatřil přijíždět soutěskou, ale pak zachytil pohled svého věznitele a odmlčel se. Sedmikráska vytřeštila oči a hned vytáhla z postraního obalu luk, bratři si vyměnili pohledy. „Ts,ts,ts,“ zamlaská Gwynn a zakroutí hlavou, vylezivší z výklenku v doprovodu tuctu banditů. Sedmikráska sklonila luk, do nejž už stihla založit šíp.

***

  Freilach s Aeilachem se na sebe podívali, zvedajíc obočí: „Dát jim své zásoby a čekat, že nás jen tak nechají volně projet, natož, že nám budou pomáhat? On se snad pomátl?! Vždyť jsou to obyčejní lotři, lapkové!“ Zatímco si bratři notnou chvíli opodál vzrušeně sdělovali své dojmy, Gwynn si důležitě odkašlal: „Pánové, já čekám,“ uchopil Fionna za ramena a postrčil ho na své pohúnky, stojící za ním a sám vykročil k Fionnovým přátelům.
„Zavedete mě k zavazadlům?“ Bratři jen stáli jako dvě sochy s rukama skříženýma na prsou a mračili se a Sedmikráska stále hleděla na Fionna. „No copak, snad je vám život tady vašeho kámoše milý?“ zeptal se, když se nedočkal odpovědi a vycenil zuby.
„Pojďte za mnou,“ vzdychla Sedmikráska a otočila se směrem ke koním.
„Elino, ne!“ řekl důrazně Aeilach, ale zůstal dále stát.
Gwynn pomalu přikývl, nepřestávaje se zubit, významně pohlédl na bratry a pak kývl na pár svých kumpánů, kteří jej spěšně následovali ke koním. Sedmikráska začala vytahovat zásoby z brašen Sněhurky a když se s nimi sklonila, aby je uložila do Gwynnova vaku, jeden z jeho nohsledů ji položil ruku na zadek a hladíc jej pronesl: „Šéfíku, co kdybychom si ji vzali s sebou do tábora, mohla by nám vařit a taky nás v noci...zahřívat,“ poslední slovo pronesl s nechutným podtónem. Sedmikráska ucukla a v mžiku se otočila, mhouříc oči a držíc svou dýku u krku grobiána. Ten jen překvapeně zamrkal, ale hned se vzapamatoval a pohlédl na Gwynna: „No co si to ta čubka dovoluje, já ji...AU!“ sykl a zamračil se, když ucítil, jak mu po krku stéká maličká krúpěj krve.
„Tak dost!“ křikl Gwynn, „Okamžitě schovej tu dýku nebo toho vašeho chlapce zabijem!“ šlehl pohledem k Fionnovi, který doposud se zájmem pozoroval celou situaci a lehce se pousmíval nad reakcí své mile. „A Pařezi, ty nadržený mašíku koukej sklapnout! Chovej se k dámě slušně.“ řekl už o poznání klidněji Gwynn, když uviděl, že má situaci pod kontrolou a nůž ohrožující hrdlo jeho muže pomalu přesunuje zpátky k ženině opasku. Sedmikráska pohlédla na Gwynna a pokračovala ve skládání proviantu za popuzeného mručení Pařeza. Jakmile byly vaky plné pochodní, sušeného masa, soli, vosku a dalšího vybavení, které postupně Sedmikráska posbírala i z ostatních brašen, jeden z loupežníků si vak nahodil na záda a šoural se s ním do tábora ve skaliskách společně s vetšinou jeho druhů.
„Jsem vašimi dary neskonale poctěn, šlechetní dobrodruhové,“ hluboce se ukláněl Gwyn a mnul si přitom ruce. „Nezapomeňte na roh, který jsem daroval Fionnovi. Jak jsem slíbil, budeme tu na vás čekat, když se dostanete do nesnází.“ blábolil Gwyn a spěšně si vykračoval ke kolegům, zanechávaje svázaného Fionna na stezce mezi skaliskami. Ten si jen povzdechl a omluvně koukal na přátele, jež mu počali rozvazovat pouta. „To bylo naposledy, cos jel sám na průzkum. Kdybych byl na tvém místě já, už by byla ta hovada na sračky!“ zavrčel Freilach, ale Sedmikráska se uchechtla: „Spíš opačně.“
„Tos jim musela dávat úplně všechny zásoby?!“ obořil se na ni Aeilach. Fionn si odkašlal: „Myslím, že bychom měli co nejrychleji vypadnout, než si ti naši ochránci vzpomenou, že by potřebovali pro své služby lidu i naše koně a zbraně. Hašteřit se můžeme po cestě…a děkuji.“ Bratři s vážnými výrazy přikývli a šli pro koně. Sedmikráska se v tu chvíli smutně usmála na Fionna.

***

  Postarší pár seděl na lavičce u chalupy, kury už hřadovaly v kurníku, ale pes ještě ležel v trávě a okusoval špalek. Fionnův otec pozoroval červánky s podivnou předtuchou: „Když slunce zapadá rudě, znamená to, že bude prolita krev.“
Povzdechl si a dál hleděl na nebe, držíc svou ženu za ruku.
„Doba míru je za námi, Dubhu. Dávno tomu, co náš lid přišel do tehdy panenské krajiny. Vždyť už i mezi našimi kmeny se semtam válčí o mizerný kopec či loviště.“
„Krvelačné bestije z bažin,“ odpliv si Dubh.
„Nemluv o tom prosím a raději si vychutnávej ty červánky. Třeba je to naposled,“ pravila s naoko ledovým klidem jeho žena. V hlavě se jí však také honily temné myšlenky a předtuchy toho, co má přijít, částečně sestavené z vyprávění obyvatel severněji situovaných vesnic, jež germáni už napadli.

ikonka sbírka Ze sbírky: Děti dubů

přidáno 28.02.2019 - 18:01
Eleanthir: Děkuji za vysvětlení, jsem s ním zcela spokojený/á. :-)
přidáno 27.02.2019 - 20:37
Singularis: Drahý (drahá, chceš-li :P) Singularisi, vážím si toho, že ses zastavil a přečetl jsi pokračování mého románu, jenž jsem po čase opět rozproudil. Po letech už mám zase více námětu kudy jej ubírat a co se týče pravopisu, nebojím se používat "nespisovné" termíny jako jsou třeba kury místo slepic, je to holt kraji, z něhož pocházím.
Ohledně Tvé otázky, uznávám, že mi ještě chybí ohromné množství historického vzdělání a chci aby tento román nebyl pro smích. Vycházím z premisy, že cílem germánských nájezdníků, především dále na jih nebyla genocida tamních keltských obyvatel za účelem obsazení vesnic svou populací, nýbrž loupení a případné znásilňování. Podobně se nakonec chovali i Slované o několik století později, kdy už keltové ztratili svou výbojnost a stáhli se do výhodných defenzivních oppid na kopcích jako je zorvna Vysoké Pole na Valašsku (podle E.Šimka, dle mnohých ale diskutabilní). Ti co zůstali v dolinách nebyli povražděni, ale poslovanštili se.
přidáno 26.02.2019 - 17:56
Přinejmenším tato kapitola mám moc příjemnou atmosféru a láká k dalšímu čtení. Děj je také povedený, pravopis trochu pokulhává (např. „bestije“), ale to nevadí, čte se to dobře, a kapitola má přiměřenou délku, aby se dala přečíst najednou. Ale nejlepší je stejně ta atmosféra, hlavně během cesty...

Asi je to jen neznalost reálií, ale nějak si nedovedu představit, jak se k Dubhově ženě dostala vyprávění obyvatel severněji situovaných vesnic. To ti obyvatelé přežili přepadení, přišli jim o tom vyprávět a pak se vrátili do svých vyrabovaných vesnic?

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Děti dubů - Kapitola III. - Výprava : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Děti dubů - Kapitola IV.
Předchozí dílo autora : Není krajinář jako inženýr

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
shane, štiler
» narozeniny
nanastenkucz [10], Jita Rose [8]
» řekli o sobě
Aliwien řekla o ivkaja :
Příjemná žena, se kterou jsem měla možnost setkat se i osobně. Nesporný talent v napsaných básních se nezapře. I když - básnění ve spojení s "nostalgikem" se mi rozhodně líbí víc a nemá chybu.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku