|
Slova zmizela. Asi roztála společně s prvním sněhem. Chybí mi. Moc mi chybí...
|
Konejšivé padání
zmrzlé vody
hladí vrásky
hluboké
tak hluboké
Vlhnou dlažební kostky
vlhnou
nedočkavostí slaných slz
Voláme
s ozvěnou
v kabátu z nouze ctnost
a vrásky
hluboké
možná až příliš
...
Sněží
třeseš se
obnažené svědomí
zamrzlá voda nezmění
.
nejspíš jen zamrzneš
zmrzlé vody
hladí vrásky
hluboké
tak hluboké
Vlhnou dlažební kostky
vlhnou
nedočkavostí slaných slz
Voláme
s ozvěnou
v kabátu z nouze ctnost
a vrásky
hluboké
možná až příliš
...
Sněží
třeseš se
obnažené svědomí
zamrzlá voda nezmění
.
nejspíš jen zamrzneš
Ze sbírky: Paměť touhy
04.02.2019 13:21
Nedýchat, jenom tiše v mrazu stát. Zpívá skleněná píšťala na Mozartovy prsty. Nedýchat, tady žije skutečná poezie.
10.01.2019 00:51
Líbí se mi, je ze života. A ze závěr lehce přebýhá mráz po zádech. Ale byla by škoda nechat se zamrazit. :-( Stále se dají objevovat místa, kde ještě nesněžilo. Není to vždycky krátký výlet, ale může stát za to. ;-)
09.01.2019 18:22
Po přečtení si vzpomněla na starý kabát mojí mámy ve špajzu. Někdo ukrádal a nakonec ...v hluboké kapse bylo myší hnízdo. Někdy je lepší nechat věci oblečený, než se zaryjou...
09.01.2019 07:37
Před očima mi vyvstalo cosi jako melancholická černobílá fotka. Smutnokrásná. A padá a padá...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.