Osmá povídka z prostředí severočeské hospůdky nám odkrývá, jak se může stát opravdu cokoliv a zodpovídá na otázku, proč Adam tolik kouká na špatné filmy. Odpověď vás vytrhne ze všední reality!
přidáno 10.12.2018
hodnoceno 2
čteno 179(4)
posláno 0
„Co jsem komu udělal? Proč? Řekni mi proč?“



Odpověď nezazněla. Seděl jsem sám na lavičce, koukal do zdi Baráku a masíroval si spánky v horku pozdního léta. Za mejma zádama právě jakási zvláštní osoba vytřihla na rozladěnej pražec starý kytary něco jako stupnici. Bál jsem se, co bude následovat. Jenže odejít nešlo. Čekal jsem na Adama, znalce špatnejch filmů a nejlepšího kamaráda. Říkal, že má něco strašně důležitýho a že mi to dneska musí říct. Poslední dobou se choval hodně zvláštně, takže když už se chtěl z něčeho vykecat, nechtěl jsem tu šanci minout.



Pozdějc toho dne jsem měl zjistit, že pravda ohledně Adama je mnohem pozoruhodnější, než by mě vůbec kdy napadlo.



„Né, kdepak. Muzikanti, ty vždycky chlastali nejvíc,“ řekl do prázdna chlapík za mnou, dorazil pivko a pokračoval ve znásilňování pražce a strun. Byla to hrůza!



„Jardooo! Kdy příde zbytek bandy?“ zeptal se Uřvanec po tom, co málem vyrazil dveře Baráku. Bylo to, jako by se přihnal uragán. Říkali jsme mu Uřvanec, protože postrádal schopnost mluvit potichu.



„Bandy?!“ zeptal jsem se zdi před sebou. Byla bledá a popraskaná, stejně jako moje naděje v rovnováhu vesmíru. Pomalu jsem se otočil na týpka s kytárkou. Měl džíny, džínovou vestu z divokejch 90. let a účes a.k.a. Jágr. Pokusil jsem se představit si tři takový jako on. Zamrazilo mě.



„Jó, kucí dorazej do pár minut. To já už ale budu rozehranej, chachacha!“ smál se ten týpek, co nejspíš vymyslel stroj času, aby otravoval lidi napříč časoprostorem pachutí porevolučního chaosu a svojí vyzáží evokující krizi identity jako výsledek přehršle nenadálý svobody. A že jsou ty moje paraboly už trochu přehnaný? Ne, milí čtenáři, jak uvidíte, moje přirovnání jsou tématicky v souladu s vyvrcholením příběhu.



Lezl mi na nervy. Zde by bylo dobrý napsat, že ani dovnitř se nedalo utíkat. Tam totiž probíhala rekonstrukce baru, kterej včera údajně někdo vyrval při výměně argumentů týkajících se, vsadim se, něčeho neskutečně důležitýho. Protože se to muselo opravit, Olin se rozhodl, že k tomu rovnou obětuje flašku borovice a vodky na místního malíře, že se po kdo ví kolika letech vymaluje. Fakt, tenhle malíř se nechává vyplácet v naturáliích. Takže tam vedle truhláře u rozebranýho baru a spousty nářadí lítal po křivejch štaflích ožralej řemeslník.



Jednoduše nebylo úniku. Byl jsem v pasti a Adamova nedochvilnost ničemu nepomáhala. „Je to test?“ zeptal jsem se zdi a všiml si, že na rohu Baráku je mezi flaškama a střepama pětikoruna.



A pak se to stalo. Přišli oni. Nebudu vás zatěžovat jejich popisem, prostě si najděte jakoukoliv fotku z Václaváku a davu lidí z devadesátek a dosaďte si do odehrávajícího se smutnýho příběhu další dva týpky. Ty kytary mi k nim vůbec neseděly. Neseděl mi k nim celej svět. Jako by příchodem oznamovali apokalypsu.



Koukněte se, já nejsem žádnej Jimi Hendrix, ale poznám, když někdo neovládá nástroj. Chlapi nakonec naladili, na to ještě jejich uši a ladičky stačili. Ale stejně… byla to hrůza. Úplnej armageddon.



„Vali, ty vole, co tady sedíš na suchu, heh? Ty taky čekáš na Ondráška a Hanse?“ oslovil mě Uřvanec, jako bych byl nedoslýchavej z osmdesáti procent. „A co čumíš do zdi? Poď zpívaaat!“ Byl prostě v rauši.



„To je v pohodě, já čekám na Adama,“ odbil jsem ho a dál čučel do svojí zdi. Uřvanec se přidal ke kapele a zpíval, jako by zítřek už neměl přijít. Opravdová apokalypsa. Armageddonband! Ticho zavládlo ale náhle když kapelníci poslali Uřvance pro panáky.



A to jim teda šlo, jak jsem si po chvíli všim. Chlastat. Po dvou písničkách už dávali třetího panáka. Vlastně jsem byl zvědavej, jestli Adam příde dřív, než někdo z nich spadne pod stůl.



Tady se náš příběh konečně posune. Přišla mi SMSka a říkala: „Hned tam budu, už mi přihraj pivo.“ To jsem udělal.



Tam, kde býval bar, stála Stela. Pořád stejně hezounká a opilá neúměrně k brzký hodině. Bar jí vůbec nechyběl, ležel na zemi a truhlář na něj akuvkou přivrtával nový dřevěný obložení. Měl problém se na tu práci soustředit, pořád čuměl po Stele. Malíř na štaflích to taky neměl lehký. Akorát místo koukání po ženský pořád kontroloval načatou flašku borovičky. Nechápal jsem ho - motal se, mlel nesmysly, ale přitom mu to malovalo. Stela mi přihrála dva směšně nadměrečný kousky natočený z pípy opřený mezi dvěma krabicema a smála se ani nevim čemu (musí člověk mít důvod?).



Tak vylezu s pivkama ven a chlapi začali hrát další evergreen – Dokud se zpívá:



„…z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu,

včera jsem nespal a ani dnes nespočinu,

svatý Medard můj patron ťuká si na čelo,

ale dokud se zpívá ještě se neumřelo…“




Já usrkoval Kozla a koukal se na svoji oblíbenou zeď. Ani jsem si nevšiml příchodu svýho nejlepšího kámoše. „Co to je, ty vole?“ zeptal se mě Adam z boku.



„Takhle vypadá zoufalství,“ říkám smutně.



„Ne, co je tohle?“ ukázal nenápadně na stůl s chlápkama.



„Á, to. Armageddonband. Tak jim říkám. Možná známí Olina.“



Chvíli tam jen tak stál a pozoroval kakofonii nesourodejch zvuků a halekání připomínající zpěv. „Hustý, to je jak z nějakýho hodně špatnýho filmu,“ pochválil výjev Adam. Fascinovaně si přidřepl. „To je… brutální, fakt trash, kámo,“ říkal si spíš pro sebe. „No nic, trochu sem se zdržel. Dokoukával sem ten o zabijácký pneumatice. Sorry.“



„To si děláš srandu. Takovej film není,“ řekl jsem rozhodně.



„Ale jo, je. Francouzkej, z roku 2010.“



„A jaký to bylo?“



„Zbytečně pseudo-umělecký, pořád tam řešili nějakou filozofii. Bylo zjevný, že od začátku nevěděli, jak tak šílenej nápad vlastně uchopit,“ zrecenzoval Adam film. Dál jsem se neptal.



„Aha, tak jo. A cos mi to chtěl říct? Doufám, že se nestěhuješ pryč?“



„…na břehu Niagaaaaary, stojí tulááák starý,

na svou první lásku vzpomínááá…“




„Ne, to ne, právě naopak, teď budeme mít nějakou práci přímo tady,“ poklepal na stůl.



„…jak tam stáli spolůůů, dívali se dolů,

až jim půlnoc spadla do klínááá…“




„Aha, aha. A jakou práci jako?“ řekl jsem, ale díky nehudbě mi sotva šlo se soustředit.



„…teskně hučí Niagaaaaraaa, teskně hučí do nocí,

komu vášeň v srdci hárá, tomu není…“




„SAKRA! UŽ TO NEVYDRŽIM!“ slyšel jsem sám sebe zařvat. „PŘES TEN FALEŠNEJ RANDÁL SE NEDÁ ANI BAVIT!“ Nastalo ticho a tři muzikanti se na mě obrátili. „Tak hele, chlapi, jen říkám, že musíte potrénovat.“ Zčervenal jsem studem. „Příde večer hodně lidí, to chcete bejt tak nacamraný?“ vznesl jsem svoje obavy.



„Co to kecáš? My hrajem na… kytaru, tó, dýl než-než seš živej, ty cucáááku,“ argumentoval jeden z nich.



„Tak hele, mladej. Co umíš – hmst – ty?!“ ptal se druhej.



„Já dělám různý věci,“ začal jsem se bránit, ale to už na zahrádku dvojtejma dveřma vtrhnul nějakej zarostlej bezdomovec a přímo uprostřed se strašně vyzvracel. Otřel se rukávem, rozhlídl se po nás a kulhavě zašel do Baráku, kde ještě bylo slyšet zakopnutí, následnej pád a truhlářovi nadávky.



„Říkáte si nějak?“ optal se žoviálně Adam. „Kámoš pro vás má dost hustej název.“



„Huuumh?“ reagovali ty tři zmateně, jak kalkulovaly úroveň ironie.



„Ne, ne, ne. Víte co, chlapi?“ začal jsem. „Tak strašný to není. Omlouvám se.“ Jo. To jsem řekl. Protože jestli jsem se něčemu za tu dobu co chodim do Baráku přiučil, je to fakt, že nemá cenu tady vyvolávat jakýkoliv konflikty. Ty si k vám cestu najdou tak jako tak, není třeba nic zhoršovat. Ustoupil jsem. Armageddonband jako by na nás v rázu zapomněl.



„Cos mi to chtěl říct?“ obrátil jsem se na Adama když jsem se zase usadil.



„Ty filmy. Už na ně nemusim tolik koukat. Mam, co sem hledal. Mam to tady s sebou,“ poklepal si na kapsu u mikiny.



„Hezký. Po pravdě, to slyšim rád. Čas se dá investovat i jinak, víš?“



„Jasně, ale až ti to povim! Je to velký. O těhlech věcech ve skutečnosti ví hodně lidí, jenom je nemůžou říkat nahlas. Někdo to schová do obrazu, někdo o tom napíše báseň a někdo to zakóduje do filmu!“



To začínalo znít doopravdy zvláštně. Jenže zvláštnější bylo kovový prasknutí a náhlá stopka hudby. Místo hudby nezavládlo ticho, ale lidskej řev. „MOJE RUKA!“ křičel ten první cestovatel časem. Trvalo pár vteřin, než nám došlo, co se to stalo. Jenže to bylo jednoduchý. Jarda řezal do kytary tolik, až mu praskly struny a pořezaly ho na levačce.



„Za to můžeš ty, Jardó!“ začalo osočování. „-có? Já, jo? To tys do něj strčil, ty…“



„MOJE RUKA! MOJE RUKA!“ řval první muzikant.



„Asi pudem, ne?“ navrhnul Adam. Souhlasil jsem a šlo se. Neřeknu vám sice, co přesně tam následovalo, ale slyšeli jsme praskání dřeva. Přes zíďku k nám ještě doplachtilo jedno ošoupaný trsátko. Nechali jsme ho tam ležet.



Něco mi říká, že moc dalších písniček už nezaznělo. Problémy se někdy řešej samy.



„Cos mi to teda chtěl říct tak důležitýho, Adame?“ začal jsem, když jsme došli do městskýho parku. Bylo tu pěkně, nikdo nikde nehrál na kytary.



„Jó, vidíš. Příští tejden sem do Baráku přídou mimozemšťani.“



„Jo, jasně… Ne, počkat,“ škubnul jsem sebou, „cože? Co to zase meleš?!“



„Fakt, koukni,“ vytáhl z kapsy u mikiny jakejsi bloček a rozevřel ho. „Viděl sem tolik špatnejch filmů z tolika různejch produkcí, že sem po nějaký době objevil určitej vzorec.“

Poklepal prstem na řádky s názvama filmů, mezi kterejma by se “pneumatika zabiják“ krásně schovala. Vedle názvů tam bylo pět sloupců a v nich vepsaný časy stopáže. „Dokázal jsem z toho vyluštit spousty souřadnic i s časem, všechno ti vysvětlim. No prostě, vlády nám lžou, kámo.“



„Co budem jako dělat?“ To ze mě vyšlo, i když jsem ničemu nevěřil.



„Počkáme až přídou a zeptáme se jich na pár věcí, co jinýho bys jako dělal?“



Měl bych říct nějaký ponaučení na konec, a věřte, že do toho bizarního oznámení jsem jedno měl: nepodceňujte zdi, někdy to můžou bejt lepší společníci než lidi. Jenže teď nevim. Asi prostě počkám a uvidim, jestli jsem se zbláznil já, Adam, nebo celej vesmír.

ikonka sbírka Ze sbírky: Barák I.

přidáno 02.01.2019 - 10:09
ErraticInferno: děkuji za komentář :) cílem téhle série je právě nenáročnost, takové "guilty pleasure" :D jsem rád, že se líbilo
přidáno 23.12.2018 - 01:23
Uznávám že je to dobře .infuckové dílo
Zkusím určitě minimálně jednu další

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Armageddonband : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Nová promítačka

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku