Nakreslená dáma, co měla být maminkou.

Seděl na verandě svého domu, na houpací lavičce, akustickou kytaru držel na klíně a vybrnkával jakousi poklidnou melodii.
/jeho myšlenek/
Obloha byla ocelově šedá, pofukoval příjemný vánek s krásnou vůní, ale nijak teplo nebylo. Zachumlal se ještě více do svetru, co měl na sobě. Do střechy, pod kterou seděl, klepaly těžké dešťové kapky a on si z nich za pomoci své fantazie utvořil hlavní rytmus. Na jezeře, do kterého přes vodopád kapek upíral svůj pohled, se vytvářely vlnky, které do sebe postupně narážely. Na stolku vedle sebe měl položené papíry - čisté i popsané; tužku a hrnek s kávou.
/přemýšlel a hrál své myšlenky/
Přestal hrát, postavil se a došel až ke kraji verandy. Těsně před ním padaly kapky a občas nějaká dopadla i na jeho obličej. Vítr si pohrával s jeho vlasy.
Ruce měl zastrčené v kapsách a podmračeně se díval do dálky jezera. Jednu ruku, tu pravou, vytáhl z kapsy a pdrbal se ve vlasech. Pak ji nechal volně nataženou podél těla. Po chvíli ho za dlaň uchopila jiná. Malá, jemná, křehká. Pohlédl dolu a usmál se na malou holčičku.
"Pojď dovnitř." Zatahala ho za ruku a smutně se na něj podívala.
"Za chvilku, beruško." Maličká dlaň se odtáhla a holčička odešla se sklopenou hlavou dovnitř. Doprovázel ji celou dobu pohledem, potom se otočil a povzdechl si. Jeho pohled ulpěl tam, kde předtím.
Potom se opravdu otočil, všechny věci nechal na verandě a zašel dovnitř. Okamžitě ho obklopila vůně vonných tyčinek a mátového čaje. Pohladil holčičku co seděla na barevném koberci uprostřed místnosti po hlavě a přešel ke dveřím do kuchyně. Chtěl jí udělat svačinu.
"Taťko, podívej." Zastavila ho, když byl ve dveřích. Taťka se otočil a přivřel trochu oči, aby viděl obrázek, který mu holčička ukazovala. Byla tam nakreslená žena a nahoře bylo písmem šestiletého dítěte napsáno: moje maminka. Holčička se usmála. "Tahle pani jednou přijede, že ano? Že je to ona, cos ji tak miloval?" Stále se usmívala.
Taťka se přemohl k úsměvu a přikývnutí a rychle odešel do kuchyně. Opřel se o linku a z očí mu spadly dvě slzy. Ještě pořád jí neřekl, co se doopravdy stalo mamince. Myslí si, že je v cizí zemi a pomáhá chudým dětem, co nemají co jíst a co na sebe. Stále tomu věří a on, jako podlý taťka, jí samozřejmě neřekl pravdu. Bál se její reakce. Bál se, že by to neunesla.
Nakrájel jablko a pomeranč a donesl jí to na koberec. Posadil se na zem k ní a vzal do ruky ten obrázek. "Pojď sem, holčičko moje." Objal ji a políbil ji do vlasů. "Mám tě moc rád, holčičko moje." "Já tebe taky, taťko." Dala mu pusu a pustila se do svačiny. S úsměvem. Téměř vždy měla na tváři úsměv. A taťka jen seděl a pozoroval ji. Měla stejné oči jako ta nakreslená dáma, co měla být maminkou. Maminka měla stejné oči jako nakreslená dáma i jako jeho holčička. Byly si tak podobné. Ale stále se jí to bál říci.