Kritická chvíle

Sedíš tak na baru, přilepenej k židli...
Kritická chvíle mezi prvním a druhým pivem.
Víš, že se po druhým neodlepíš.
Ani účet nezalepíš, s tím, jak máš prázdnou peněženku.
Tak prázdnou, jako duši, kterou pomalu plníš panáky a pivem.
Bereš to s klidem, stejně to vyrovnáš, až přijde výplata,
kterou máš už teď utracenou za píčoviny pro konzumní bytí.
Nájmy a jízdné, vyhazov z práce, kterou nenávidíš, byrokracie.
Na úřadech za přepážkou sedí slečna, kterou jsi snad už někdy viděl.
Nevíš, jestli jsi ji měl, nebo je to jen ten tuctovej obličej, který vídáš každý den...
Odnikud nikam.
Jsou všechny stejný a ty jim nerozumíš. Vzpomínky na
probdělý noci, sladká vůně, krátká blízkost a náhodná setkání v cizích postelích. Připomínáš barmanovi svoje pravidlo: „Kdybych snad s někým někdy chtěl zase odejít, zabraň mi v tom nebo mě prostě vypni."
Nulová láska pod peřinou.
Třicátá cigareta ti už nechutná, prsty žlutý, vypadaj jak od pampelišky.
Jsi v baru dýl, než barmani, vidíš, jak se střídaj na směnách. Nový tváře zaučuješ, jak se k tobě chovat. Familiárně jim připomínáš, kde najdou tvůj oblíbenej chlast: „Režná je mezi hnusným. Tam dole, jak je božkov. To je ono. A ještě jedno pivo. Dík."

Sedíš tak na baru, přilepenej k židli...
Kritická chvíle mezi druhým a osmým pivem.
Víš, že se už nikdy neodlepíš.