Bylo jich pět

Pondělí. Měl to být den jako každý jiný. Ale bohužel pro mě to tak nebylo.

Bylo jich pět a přišli si pro mě.

Vypadali naprosto nevinně. Těšila jsem se. To jsem ale netušila, co nastane.

Bylo jich pět. Pět démonů zkázy a zmaru, zoufalství a trýzně.

Vešla jsem do místnosti a uviděla je. Pokojně seděli a svou démonskou podobu (drápy, tesáky, případně šupinatý ocas a kožnatá křídla) měli pečlivě skrytou za roztomilé rozesmáté tváře, ze kterých vyzařoval klid a mír. Jak jsem byla naivní.

Bylo jich pět a obelhali mě.

Začala jsem svou pečlivě připravenou řeč o Eskymácích. Tu poměrně záhy strhli k debatě o tom, jak co nejbrutálněji zabít ledního medvěda. Rozsápat, roztrhat, sežrat. Pomalu mi docházelo, že to nebude jen tak.

Bylo jich pět a já jen jedna.

První kdo ze sebe strhl masku nevinnosti, byl jejich vůdce. Eda. Svoje tesáky zaryl do nebohé tužky a pařáty rozcupoval papír. Nepropadala jsem panice. Na boj s nestvůrami jsem cvičená. Ale stupňovalo se to. Dalším byl Lukáš. S chutí příšerám vlastní pozřel půlku lepidla a pak začal ronit ohnivé slzy, neboť mu lepidlo slepilo chřtán. Nevinně vypadající Matýsek. Běhal všude kolem a z jeho řevu mě jímaly mrákoty. Dílo zkázy dokonal Péťa. Využil svou nadlidskou sílu a urval víčko od vodovek. Následně kolem dřezu vylil hektolitry vody a štěkavě se smál, když sem se pokoušela ustát nevyhnutelný pád.

Bylo jich pět a já se nevzdávala.

Pokračovala jsem ve svém poslání. Pořád mi zbývala naděje. Anička. Roztomilá blondýnka, která celou dobu svědomitě plnila, co měla. V mém deliriu pro mě byla záchranným kruhem. Blížil se konec a s ním mé vysvobození. V místnosti panoval neklid. Řádění démonů se stupňovalo. Nezřízeně si do svých tlam plných tesáků cpali vše, co jim přišlo do spárů. A Anička. Ten anděl mezi stvůrami. Lihovým fixem počmárala celý stůl ďábelskými symboly. Nic není takové, jak se na první pohled zdá.

Bylo jich pět a dostali mě.