Osud

Jako loď je zmítána větrem na moři,
jako snáší se nad lesem temná noc,
tak za provázky nás jak loutky tahá osud,
kam? Nikdo neví, snad jen vyšší moc.

Mám-li se tě ptát, neznámá bytosti z jiného světa,
proč tohle všechno - nenávist, hněv a zloba vzkvétá?
Odpověď není, přenechána zůstává mysli a vírám,
zdrcen ležím, stěží dýchám, avšak neumírám.

Až tma klesne všude tam, kam jenom dohlédnu
přijde a pohlédne přes okno do stínu.
Vlákno to s posledním výdechem napíná,
smrti srp životem naposled proklíná.

Přec slunce světlo i veselí spatří,
noc náhle něžná je v měsíční záři.
Tělo snad propadne prachu a stínu,
duše však přetrvá...

Nezhynu, nezhynu...!