Jmenuju se Antonín

Jiří Wolker, Vít Zborník
Jmenuju se Antonín

Jmenuju se Antonín.
Jmenuju se Antonín a jsem člověk.
Jsem člověk, který miluje Jiřího Wolkera.

Jiří Karel Wolker — narozen 29. března 1900 v Prostějově. Byl český proletářský básník a představitel takzvané proletářské poezie. Ta ukazuje především dělnickou třídu — její vykořisťování a útlak. Znaky jsou nenávist k vyšším třídám, k válce a touha po světě bez třídního rozdělení. Je určena k recitaci.

Jíří Wolker: Kázání na hoře

Já jsem řečník chorý,
ale ne mrtvý,
a toto jsou lesy a hory,
obec zelená,
na nebi sluncem stavěná,
aby v ní bydlel život veselý
těch, kteří ve světě bídou zemřeli
a po smrti ještě mrtví na něm prodlévají
v podobě mužů a v podobě žen
a na kamenných ryncích ostatky své prodávají
pod světlem voskových luceren.

Ten, kdo je živý,
ví, že svět musí být spravedlivý.
Neplačte, vrazi a opilé nevěstky,
že město vás živé na věky pochová,
nesakrujte, vojáci z krve a olova, že kasárna o lásku neprosí.
Neboť:
každý má někde srdce, i když s sebou je nenosí.
Proto ty nejsi
voják,
nevěstka,
vrah,
proto jsi smrk,
jedle
a modřín
a vy všichni bezejmenní chudáci z dědin a předměstí
jste na horách les, který roste do štěstí,
do štěstí čistého, tak jako zde kvete
v jehličí, hvězdy a jahody zakleté.

Já miluju Jiřího Wolkera. Jiříčka. Jiřímu Karlovi Wolkerovi byla zjištěna tuberkulóza v roce 1923. Následně se léčil v Tatranské Poliance ve Vysokých Tatrách, zemřel 3. ledna 1924 ve věku dvaceti tří let v Prostějově, kde je také pochován na místním městském hřbitově. Škoda Jirko — mohli jsme se třeba potkat. Dneska by ti bylo sto sedmnáct. Byl bys, pravda, trochu starší, ačkoli třeba i přesto bys pro mě napsal báseň. Krásnou. Ale nikdo by ji nesměl číst. Znáš lidi.


Jíří Wolker: Pro Antonína

Přišel jsem na svět,
abych si postavil život dle obrazu srdce svého.
Chlapecké srdce je písnička na začátku,
plán pro zámek, který bys lidem jak milé dal k svátku,
ale mužovo srdce jsou ruce a mozoly,
které se krví svou do cihel probolí,
aby tu stála alespoň skutečná hospoda u silnice pro ušlé poutníky a pro poutnice.

Chlapecké srdce mi zemřelo,
a mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím.

Nevěřím, že bys mě nemiloval. Miluji Jiřího Wolkera. Jiříčka. Miluji ho svým celým srdcem, miluji ho svou duší, stejně tak jako on promlouvá k té mojí. Jiří, ty bys to určitě pochopil, že jo? Já nejsem gay ani homosexuál, jsem člověk. Jsem člověk a i přesto, že neležím na nemocničním lůžku v Tatranské Polívce (nebo jak to bylo), ležím na lůžku předsudků a soudů. I když nevykašlávám krev rudou jako básníkovo myšlení, přál bych si vykašlat se na všechny ,,Tohle je Tonda, je teplej.“ nebo ,,Tohle je můj kamarád a jestli se ptáte…tak jo.“ Nechci umřít ve třiadvaceti, ale někdy mám pocit, že tímhle přiblblým škatulkováním jste mě zabili, poskládali a zavřeli do šuplíku, který až podezřele moc připomíná rakev, už dávno.

Zde leží Antonín, člověk, jež miluje muže,
A pro tuto spravedlnost chce se bít,
Dřív než moh´ srdce k boji vytasit,
Zmírá pod řečmi lidskými, mlád sedumnáct a půl let.

Jmenuju se Tonda.
Jmenuju se Tonda a jsem člověk.
Nic víc.