Eklex

Daleko za devatero horami, sedmero řekami a třemi dalšími vyprázdněnými klišé ležela republika známá po celém světě kreativitou obyvatel a výjimečným uměleckým bohatstvým. Toho času tam zrovna bylo v módě zdobit dřevěné kostky. Měly obrázek na každé straně a vyzdobit je dokázal takřka kdokoliv. Malé děti se to učily ve škole, bavilo je to a trávily tím spoustu volného času. Jen málokomu se ovšem podařilo vyzdobit tak hezké, že za ně někdo byl ochoten zaplatit; nejčastěji to byli ti, kdo zdobili kostky na objednávku pro konkrétní účel.

Spousta mladých lidí se svými kostkami chlubila na výstavách a přátelé a kolegové jim je chodili chválit, jako by šlo o velká umělecká díla. Žádnou si ale nekoupili, protože ty kostky, tak jak byly, jim byly k ničemu. Nehodily se ani na zapření dveří a nepřinesly by jim do života o nic víc než krámy z obchodů, o kterých se alespoň soudilo, že mají nějakou materiální hodnotu. Přesto však tito přátelé a kolegové obvykle nezapomněli poznamenat, že se jim ty kostky líbí.

Tehdy tam žil/a genderfluid jménem Eklex. Nějaký čas také tvořil/a a vystavoval/a zdobené kostky, především proto, že lidí, kteří genderfluidům rozuměli, bylo málo, takže byl/a po většinu času v myšlenkách sám/a a nepoznal/a na světě nic, co by dávalo větší smysl dělat sám/a, než zdobit dřevěné kostky. I ty jeho/její byly občas chváleny a často z nedorozumění přehlíženy, ale jen on/a sám/a věděl/a, že jsou k ničemu, stejně jako kostky kolegů. Byly to jen drobné fragmenty, do části z nichž nebylo vloženo mnoho úsilí, a bez dalších dílů postrádaly smysl. Občas to zkoušel/a kolegům naznačit, ale ti měli jiné názory: Jeden muž prohlásil, že pokračování těch obrázků má ve své hlavě, takže jemu smysl dávají a to, že je někdo nechápe, ho nezajímá. Jedna žena později prohlásila, že kostky dělá jen pro zábavu, vyjadřují její city a vášně a nikdo by je neměl posuzovat či hodnotit. Přesto s nimi nevynechala jedinou výstavu či příležitost se jimi pochlubit.

V republice se už povalovaly miliardy různých kostek, tvůrci mnohých byli zapomenuti a sami zapomněli, že někdy nějaké takové vytvořili. Několik jich naopak bylo bedlivě střeženo a běžný občan neměl šanci se o jejich existenci ani dozvědět, natož na ně alespoň pohlédnout. Jen několik set kostek za svoji existenci dokázalo někomu změnit život alespoň na chvilku k lepšímu; těch, které ho měnily k horšímu, bylo víc, snáz se tvořily a častěji a víc se za ně platilo. (Z toho důvodu byla většina kostek na objednávku toho druhu.)

Eklex byl/a mladý/á a zvědavý/á, a tak začal/a kostky sbírat a zkoumat; převážně ty zdarma, protože ty placené bývaly lepší jen občas -- jejich cena odrážela spíš sebevědomí tvůrce než hodnotu obrázků. Začal/a z kostek skládat velké obrazce. Po čase jeden z nich převážil a ostatní opustil/a. Byl to výjev náměstí za úsvitu, kde se pohybovalo mnoho lidí různých povolání, věku, oblečení a pohlaví. Byl krásný a složitý, udivoval a fascinoval a mnoho kostek Eklex vyměnil/a za jiné, než s ním byl/a úplně spokojený/á. Opravdu mu/jí to šlo a strávil/a nad výjevem roky svého života Vložil/a do něj všechen svůj cit, znalosti a vášeň.

Když bylo dílo po mnoha odkladech hotovo, žasl/a nad ním. Náměstí bylo různorodé a plné detailně a s citem vykreslených postav, jaké by ji vedle sebe v životě ani nenapadly a jaké by sám/a namalovat nezvládl/a. Nebe bylo důstojné a přesné. Žádná z použitých kostek nedávala smysl sama o sobě, byť na ní třeba bylo něco hezkého, ale dohromady měly svoji synergickou krásu, kterou každá kostka čerpala z blízkosti takových, které se k ní hodily.

Tehdy Eklex pozval/a všechny svoje kamarády a přátele, kteří mu/jí nejčastěji chválívali kostky na výstavách, aby si přišli obraz prohlédnout. Byl totiž příliš těžký a křehký, než aby se dal snadno přenést a vystavit. Přišlo jich však jen pět -- jedna žena a čtyři muži. Mnozí další se vymluvili, že nemají čas, což byla tehdy moderní politicky korektní náhražka za výmluvu na nedostatek zájmu. Ti, kdo přišli, však na obraz dlouho hleděli v užaslém mlčení.

„Víš, co o tom říkají zákony?“ řekl první muž.

„Nevím. Co?“ zeptal/a se Eklex.

„Abys ten obraz mohl/a zveřejnit, potřebuješ souhlas všech tvůrců kostek, které jsi použil/a, a většina z nich bude chtít zaplatit,“ řekl první muž.

„A jak zjistím, kdo ty kostky vyrobil?“ vyzvídal/a Eklex.

„Zezadu je na nich značka,“ řekl první muž.

„A kde ty tvůrce najdu?“ pokračoval/a Eklex.

„Nevím,“ řekl první muž, pokrčiv rameny. „Mohou být kdekoliv na světě a mluvit jakýmkoliv jazykem. Když je nenajdeš, nebo ti neodpoví, nemáš šanci.“

„Co se stane, když to neudělám?“ zeptal/a se Eklex.

„Pokud se na to přijde, tvůj obraz zničí, tvoje jméno pošpiní, zvouce tě zlodějem, a zavřou tě do vězení za to, že sis chtěl/a přivlastnit jejich kostky,“ řekl první muž.

„I ty, za které jsem zaplatil/a?“ řekl/a Eklex.

„Ano, i ty,“ řekl první muž.

Druhý muž oponoval: „To se stává málokdy. Tvůrci si ani nepamatují, co za kostky udělali. Prostě to vystav někam do rohu a doufej, že si toho nikdo nevšimne.“

Žena nepromluvila, ale teď se zjevně styděla.

Třetí muž prohlásil: „Prostě dělej to, co ostatní, a nezapomeň, že teď už žijeme ve svobodné zemi, kde si může dělat kdo chce co chce, dokud to někomu nezačne vadit.“ Eklex s ním nesouhlasil/a, ale nic neřekl/a.

Čtvrtý muž projevil trochu vynalézavosti a alespoň dospěl ke konstruktivnímu řešení. Řekl: „Tak vyrob podobný obraz z vlastních kostek! Ale lidé jsou hrozně neoriginální, dej tam nějaké mimozemšťany z vymyšlených planet, jaké ještě nikdo nevymyslel. A slunce by měla být alespoň dvě, nejlépe ultramarínově modré a žlutozelenooranžové. A na oblohu přidej zvláštně tvarované mimozemské základny. A ještě nějaký nápis, ale nicneříkající, aby náhodou někoho neurazil.“ Eklex však dobře věděl/a, jak vypadají jeho kostky a proč se ani jedna z nich do výjevu nehodí. Zklamalo ho/ji však, že přestože si čtvrtý muž zřejmě neuvědomoval, že se tam jeho kostky nehodí, ani ho nenapadlo mu/jí některou z nich nabídnout.

Eklex jim poděkoval/a za rady (přestože mu/jí moc nepomohly) a snažil/a se jim vysvětlit, že nechtěl/a stvořit celé dílo sám/a, vážil/a si všech těch lidí, kteří vyrobili ty hezké kostky, a její práce byla jen v tom, že je složil/a k sobě, a uvolnil/a tak krásu a smysl, které samy o sobě postrádaly. Kamárádi a přátelé však kroutili hlavami a trvali na tom, že každé dílo někomu patří.

Když pak žena a muži odešli, Eklex si obraz ještě jednou prohlédl/a a pak ho zakryl/a ubrusem a nechal/a si ho pro sebe. Nedovedl/a si představit, jak by mohl/a najít a kontaktovat stovky tvůrců z různých koutů světa a přesvědčit je o tom, co nedokáže vysvětlit ani svým nejbližším.

Mezitím došla zpráva od další ženy z Eklektových/Eklektiných přátel. Psala, že jí to zase nevyšlo, ale příště už určitě přijde.

Od té doby Eklex dál zdobil/a smutnými motivy dřevěné kostky, o které nikdo nestál a které si nikdo netroufl použít, protože byly jeho/její. A množství zdobených kostek v republice dále rostlo, zvyšovalo její umělecké bohatství a upevňovalo její pověst nejkreativnější země na světě.

───────────────────────────────────────────────────────────────

© 2017 Singularis
Já, autor této povídky, poskytuji komukoliv, kdo si ji přečetl celou, právo používat všechny názvy, jména a charakteristiky z ní za libovolným účelem, a to bezpodmínečně s výjimkou podmínek vyžadovaných zákonem.