O knihovnách, anatomii, rozmnožování a sounáležitosti.
přidáno 26.05.2017
hodnoceno 2
čteno 318(6)
posláno 0
Vejdu. Dveře za mnou tiše zaklapnou. Slyším jen slabý šum vzduchotechniky. Pomalu procházím mezi pravidelně uspořádanými regály, ze kterých netečně hledí pečlivě katalogizované poklady. Zdejší ticho je nápadnější než to v nahrávacím studiu, protože je umocněno šumem. Poklady v policích si nežádají víc mé pozornosti, než jim náleží. Jsem jim za to vděčná. Mám to tu rád/a.

Na konci haly přistoupím k pultu a podám knihovníkovi čtenářský průkaz. Ten ho přiloží ke snímacímu zařízení.

„Máte tu dvě knihy,“ řekne tichým ženským hlasem a vrátí mi průkaz. Ze zadního regálu za pultem mi ty dva poklady přinese. Vytáhne z nich objednací lístky a podá mi je. Přikývnu, chytnu je a poodejdu. Ještě jim nevěnuji pozornost, jejich čas nadejde později a vím, že na něj trpělivě počkají.

Teď mě jen těší, že je mohu mít pro sebe zdarma. Mám rád/a veřejné knihovny. Možná, že kdyby v minulosti zdarma půjčovaly truhly s pokladem, nemuseli existovat piráti, kteří takové loupili. Třeba se stali piráty jen vinou nedostatku uznání, lásky a sounáležitosti. Přepadávali druhé, protože byli frustrovaní a vystresovaní svým prázdným a beznadějným životem a sounáležitost našli jen na straně zla.

Vedle dřevěných regálů se nachází spousta dlouhých lavic, ale všechny jsou více či méně obsazeny oblečenými těly. Nevadí mi to, stejně to mám raději jinde, protože sem se nesmí vnášet nápoje. Vyjdu tedy ze studovny do foyer, projdu kolem nenápadných záhonků s příjemnými pokojovými rostlinami a zamířím po kamenných schodech kolem prosklené stěny o patro výš.

Tam stojí můj nejoblíbenější nápojový automat. Jako jediný v budově totiž umí připravit „white crème“, což je moc chutná náhražka za nápoj s příchutí náhražky bílé čokolády. Vhodím do automatu několik mincí a stisknu tlačítko. Automat zachrastí, vyplivne kelímek a připraví mi do něj nápoj. Když je hotový, sdělí mi to pípnutím.

Na chodbě je rozmístěno několik stolků. Některé jsou obsazeny oblečenými těly a jejich poklady, ale jeden je volný, tak se k němu posadím. Knihy položím před sebe, ale kelímek dám až na druhý konec stolku, protože vím, že je pro ně nebezpečný. Nemůže za to, prostě je takový. Naštěstí je na stole dost místa pro knihy, pro kelímek i pro demilitarizovanou zónu mezi nimi.

Přes prosklenou stěnu vidím na ulici, kde chodí oblečená těla a po vrstvě asfaltu se prohánějí odporné plechovky. Mezi nimi občas po kolejích projede tramvaj. Všechno to však vypadá docela jinak, než když stojím vedle nich. Je to pohled vzdálený, o kterém psala Borjana Dodova. Je typický pro vyšší třídu a evokuje vydědění a odloučení, člověk vnímá lidi na ulici jako dav oblečených těl, a protože je dav vždy méně inteligentní než jednotlivec, člověk, který je před ním chráněn výškou, vzdáleností a sklem, se cítí mocný a nadřazený. Funguje to. I když kolem knihovny procházejí třeba slavní spisovatelé, legendární profesoři nebo moji nejbližší přátelé, odsud vypadají prostě jen jako hlouček nekonkrétních, bezvýznamných, nahraditelných oblečených těl.

Vnitřně si povzdechnu a svoji dosud těkající pozornost soustředím na jeden z půjčených pokladů. Do pravé dlaně, vyčnívající z tenkého černého bavlněného rukávu, chytnu knihu „Společenstvo prstenu“. Je bez přebalu a v jejích pevných černých deskách cítím sebejistotu. Nejsou ani příliš hladké ani příliš hrubé. Vydavatel udělal dobře, že donutil J. R. R. Tolkiena rozdělit Pána prstenů do tří svazků. Vcelku by to byla nechutně tlustá kniha. Mám raději tři štíhlé než jednu tlustou.

Desky slouží knize s pevnou vazbou jako hlemýždi ulita -- kniha se do nich může schovat¹. Nyní však desky otevřu a na čelní předsádce mě uvítá pečlivě připravená mapa západu Středozemě. Za předsádkou už jsou nahé listy, představující „tělo“ knihy. Signet; protititul a titul, zdobené trpasličím a elfským písmem; impresum, list s prstenovými verši a pak už začíná předmluva. Dotýkat se těch listů je mi příjemné; nemyslím, že to kdy dokáže nahradit jakákoliv elektronika. A na straně 17, kde má být, je razítko knihovny.

Tak, jako jsou listy papíru analogií těla, její text je analogií duše. Při čtení předmluvy se zastavím. Přemýšlím, kdy a v jaké situaci ji asi J. R. R. Tolkien psal. Doma mám také rozepsanou knihu. Některé myšlenky, které mě teď napadnou, se v ní objeví. Napadá mě, že se tak vlastně účastním rozmnožování knih. Knihy totiž spolu nemohou komunikovat přímo, ani když leží v polici vedle sebe². Podobně jako květiny potřebují k opylení včely, knihy potřebují člověka, který jich několik přečte, přidá k tomu něco z vlastního života, několik let se usilovně stará o zárodek nové knihy, pečuje o ni a vychovává ji, což dá spoustu těžké práce, když je na to sám a musí se přitom i sám živit, a když kniha dospěje, svého autora opustí a vydá se do světa hledat lidi, kteří by jí pomohli k dalšímu rozmnožení. Na svého autora však nikdy nezapomene a i jemu zůstane vzpomínka na jeho knihu a všechen čas, který s ní strávil, hluboce otisknutá v paměti.

Je krásné být knihou; myslím, že kniha je s lidmi, kteří ji mají rádi a kteří jsou jí blízcí, šťastná. Ale být člověkem je také krásné. S knihami, které jsou mi blízké, se nikdy necítím sám/a a jsem hluboce vděčný/á knihovnám, že mi umožňují se s nimi stýkat a trávit s nimi příjemné chvíle i přes den.

Účastnit se rozmnožování je velmi příjemné, fascinující a současně pracné a bolestivé. Ale ta bolest stojí za to, jen číst a konzumovat mi nestačí.

──────────────────────────────────────────────
¹ Paperbacky mají místo desek obálku a ke knihám s pevnou vazbou se mají asi jako slimák k hlemýždi.

² Dokonce ani když leží na sobě.



přidáno 07.06.2017 - 06:41
casa.de.locos: Moc děkuji za komentář. Velice mě potěšilo, že míváš podobný pocit. :-) Demilitarizovaná zóna z toho logicky vyplynula a myslím, že to tak asi musí být i v životě mezi lidmi, protože někteří lidé se prostě snést nemohou a musí mezi nimi zůstat nějaká bariéra, např. formální komunikace.
přidáno 06.06.2017 - 22:33
Zatím asi můj nejoblíbenější Průzkum, protože si umím představit sama sebe ve stejné situaci a s podobným potěšením. Trošku mi připomněl Borgese a pocit lásky ke knihám, který dýchá z jeho povídek. Demilitarizovaná zóna mě pobavila; děkuji, že jsem mohla číst.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Průzkum bibliofilie : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Eklex
Předchozí dílo autora : O Valwen a Ergalenovi

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Rafi... [12], Lenys [11], Lexy [9], Jessie_Kadison [7], Dodo [4]
» řekli o sobě
Yasmin řekla o štiler :
Jednou se opět potkáme. Někde v ulicích měst. Už teď je ale jasné, že nebylo a není nad prohibiční noc. S láhví v ruce. (... ještě dlouho ve vzpomínkách bude :-) )
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Fantasy meč

Jak se nejlépe inspirovat k napsání rytířské básně? Staňte se rytířem!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku