DNES NE...

Je tu tma. Na to, že je den a mám roztažený žaluzie, tu je strašně málo světla. Jako by se počasí snažilo přizpůsobit stavu mé náladové duše. Neděle, tiše hraje muzika a já koukám z okna na ty zablácený cesty, mokrý silnice a poslouchám – už zase začíná pršet… Dostala jsem se do té fáze znuděnosti, kdy ač mě napadne jakákoli sebeperfektnější zábava, do ničeho se mi nechce. Tohle nemám ráda. A tak člověk začne přemýšlet, co by mu udělalo radost. Většinou - vlastně vždy jsou to chtěné radosti velmi nepravděpodobné, avšak naivně očekávané. Proč mi někdo nenapíše? Proč mi nenapíše on? Mohl by mi napsat, a nebo aspoň někdo, koho mám ráda, někdo kdo mi napíše něco milého, povzbudivého… A to je jedno, proste ať si na mě někdo vzpomene!…Ne!
Ze všeho nejmilejší pak je, když po mě někdo něco chce. Já vím, je to ode mě ne moc milé, ale když se dostanu do takovéhle nálady, štve mě všechno kolem, štve mě mé samotné já a jestli půjdu někomu pomoct? Já jestli nechci s něčím pomoct? Jestli nechci? Dejte mi pokoj. Jsem protivná. Hodně protivná, opravdu. A já to vím, proto jsem radši sama zavřená ve svém pokojíku, se kterým stejně nejsem tak úplně spokojená, a bojuju s přáteli mých nepřátel, s chmury dnešního chmurodne.
Celá moje zašívárnička je pošlapaná, stopa vedle stopy, jsou všude. Na posteli, u zrcadla, vedle žlutýho květináče, vlezlo mi to i do skříně, dokonce i na ruce mám jeho stopy. To ono, to nemilo, to otráveno, to šedavý smutno je teď nahuštěný v místnůstce 4x6m. Vecpalo se mi to i uchem do hlavy, kde si to vesele šlape, kope, poskakuje a vybrnkává mi na nervy „Dneska je príma den, dneska je báječně…“.
Připadám si jako vězeň, který trestu neunikne. Jít ven? Bude mi zima, zmoknu a na náladě mi to rozhodně nepřidá. Zůstanu tady a nějak se s tím pokusím vypořádat. Nebo vyhlásit válku natvrdo. Buď já nebo ono. Pokouším se vyloudit na tváři alespoň náznak úsměvu, který by měl být nenucený, ale protože mi nezbývá než se do něj nutit, výsledek je nulový. A prší čím dál víc.
Jedním okem sleduju mobil, já jsem strašlivě nerad osamělý člověk. Tohle si protiřečí, já vím. Sice chci být sama, ale zase bych strašně ráda, aby chtěl být někdo se mnou. ALE protože jsem protivná a mezi očima mám napsáno „ať jsi kdo jsi, nech mě být“, je to více než jasné, že si s touhle situací musím poradit sama. A já se jim ani nedivím.
No ne?! Že by se sluníčko snažilo aspoň jedním paprskem propíchnout nasáklý mrak? Bojuj, fandím ti!!! Na chvilku koukám skrz střešní okno, tráva – ta na naší zahradě se mi zdá kapánek zelenější, už jen tak poprchává, pořád ale nedokážu říct, za jakým mračiskem je sluníčko vězněno. Stejně, nemůžu si pomoct, ty stopy se začínají pomaloučku vstřebávat.
Pořád jsem tu sama, nikdo mi nenapsal, on už vůbec ne, počasí je na nic, pokoj bych nejradši předělala, sebe zakopala až k samému jádru Zeměkoule, ale moje okolí se začíná do mé války zapojovat, kope pro mne. Přece je pravda, jako tým jsme jednička. A tak to má být. Pokud bych byla v prostředí, které by se postavilo proti mně, atom vedle atomu, nemám šanci.
Zdá se, že se tu pročistil vzduch… Otevřela jsem okno, venku už jen kape z rýny, sice je bláto a všude mokro, barvy jsou ale barevnější, nebe se mi zdá bělejší a sluníčko svobodnější. Ptáčci už si opět zpívají, ani můj pokoj není zase tak hrozný. Stěny jsou sice pořad vymalovaný z dob, kdy jsem byla zamilovaná do kombinace modré a žluté, a modrá je stále stejně nezdařile šmoulová, i tehdy ne podle mých představ, ale všechno tady je moje. Můj hrnek čaje, moje postel a můj klavír, moje oblečení, můj kalendář s mým dnem, mojí nedělí, kterou si nenechám ukrást.