Z posledních pocitů

Vážně se snažím
být ti na blízku
a nemilovat tě.
Jenže tvá vůně
s tvýma tabákovýma očima
mě dovádí k šílenství.
Pokaždé se ve mně něco zahřeje,
když se mne dotkneš
a máš tak chladné ruce -
nejsi mrtvý?
Častokrát mi stékaly slzy
při vzpomínce,
jak jsi mluvil o nádherných zrzkách,
které mučí tvůj život.
A já,
taková nejsem.
Mám své mouchy
ve sklenici od kávy
a zeleného čaje,
ve vinylových deskách
a ve verších od Hraběte.
Vážně se snažím
tě nepolíbit,
když se po mne sápeš
opilý nikotinem a sladkým vínem.
Jsi tak něžný
a opatrný.
Opravdu se snažím.
Ale všechno to snažení
mi bere čas,
pochopení,
radost
a trpělivost.
Jelikož nejsem zrzavá,
pihovatá,
ani krásná.
Jelikož ty si neposlechneš mé bluesové desky,
nebudeme spolu pít ráno kávu
(po promilované noci)
ani čaj.
Jen toho Hraběte
budeš číst jiné
(lišce ryšavé)
Blues o kartách a vitriolu
Déšť
Horečku
a Infekci,
aniž bys věděl,
že zrovna Infekce
je o tobě.