Vrah v nás

Vrah v nás
Pod zářící noční oblohou,
hledajíc v duši mír,
stál temný muž, tam u hrobu,
kroutíc si mocný knír.
I on dřív malým chlapcem byl,
vyhlížejícím doby příští,
teď vlasy stříbrem prokvetlé,
na minulost svou myslí.

Dřív duši plnou plánů měl,
ideály své žil,
však osud jeho cestičku marastem obalil.
V kolébce hrůzy zrodil se,
nektar nenávisti pil ...
z malého dítka statný muž,
děs za kmotra mu byl.
Obavu jak milenku svou měl,
s tou si vždy dobře vyhověl.
Lásce, jen té se z cesty klidil,
když nebyla na dosah,
po oběti se pídil.
Pravda - k ní prazvláštní měl vztah,
ani té nikdy nepřiznal,
že v duši své je ... vrah.

Jednou za noci šeredné,
kdy v dálce jen pes vyl,
jeho nejbolestivější sen se v život probudil.
Po temných koutech se tiše krad,
vyhledávajíc stínu,
úlevu získal nejlépe v krvavém lidském klínu.
Po ruce teplá krev když stéká,
jak nádherná a živá řeka,
v tu chvíli právě pro ni žil,
po ničem víc už netoužil.

Často se plížil krajinou,
hledajíc oběť nevinnou,
do které zatnout svůj nůž chtěl,
aby zas jednou uviděl,
tu purpurovou řeku v nás,
kterou pak navždy vezme ďas.
Muž starý, vlasy prokvetlé,
měsíc na tvář mu svítí,
nevíte někdo náhodou,
proč ruky své se štítí?
Proč provází nás cestou dlouhou
od dítěte ať do hrobu,
proč vteřinu chce jenom pouhou,
jen jednu malou chvíli,
aby nám oči zavřít směl,
aby náš svět hned potemněl?

Kdo je ten starý zvrhlý vrah,
co miluje nás na marách,
co krev tvou lemtá z duše,
do obličeje fluše,
co živým lidem nedá spát,
co každého z nás potkal snad
a všechny nás vždy mučil rád?
Ať ve dne, nebo za nocí,
tvé tělo sevřel v obručích,
tvůj dech jak mocný pramen sál,
duši tvou v klidu nenechal,
kdo byl ten všemocný to vrah?
... Strach, tvůj vlastní strach.