Název není

Sám bloudím v temnotě
mé duše, kde na konec nevidím,
a potkávám osoby,
kvůli kterým se tak stydím.

Hanba, můj věrný druh,
co objeví se při vzpomínání,
avšak ode mě nedočká se
vřelého vítání.

Za pochodu ve tmě
vymýšlím má slova,
které pravý význam
dokonale schová.

Za chůze sám klopýtám
nad chybami mnou stvořených,
ztracen ve vzpomínkách
v srdci naspořených.

Strašně lituji svých činů,
kterými jsem ovlivnil mé žití,
pro mě jakékoliv štěstí
není již zbytí.

V temnu mé duše,
vylívám si hrozný vztek,
na světle lze jen vidět
opuštěný stesk.

Pečlivě minutu po minutě
cítím v zádech to mrazení,
když vzpomenu si na
mé duše hlazení.

Vzpomínám na to,
lituji co všechno se mi vzalo,
vzpomínám na ztrátu,
lituji osudu, které mi přálo


Vzpomínky zničí,
vše o co jsem usiloval,
vzpomínky se mi příčí,
neboť svou osobnost jsem tak posiloval.

Vzpomínky...ty ničí.