Večírek

Proč všechny hezký holky bydlej tak daleko?

To se pak člověk snadno přistihne, jak míří někam do Walbrzychu, Českých Budějovic nebo Zásmuk. A potom čeká někde v půli cesty, řekněme třeba v Kolíně na hlavním nádraží, a okolo projíždějí rychlíky, osobáky a jen ten jeho vlak nejede a nejede a za chvíli se ozve hlášení, že vlak někam do "Hic Sunt Leones" teda jako nepojede, bo popadaly stromy na koleje.

A tak člověk smutně stojí na nástupišti a připadá si jako ta zřícenina kostela Všech svatých, která tam v Kolíně stojí na zdi nad nádražím. Zajde tedy do nádražní haly, kde smutně kouká na obraz zlatého věku Československých socialistických železnic (jemuž vévodí prototyp Panťáku) a pije přitom kafe z automatu, které chutná jak štěrk z kolejových polí.

Nebo...

* * *

Nebo se člověk druhý den vrací z večírku... Jako to udělal detektiv Jakub Bludowský.

Vracel se z centrálního večírku svého života. Později si s Markétou uvědomili, že několik let jejich života nutně vedlo na tento večírek. Že jaksi osudově museli skončit na oslavě nového roku u Markétiny sestřenice a že jaksi osudově museli skočit do toho vlaku, ale nepředbíhejme...

Zkrátka, zaspali. Zaspali a běželi kolem elektrárny zkratkou přes nějaké podivné koleje kolem ruin dávno nepoužívané výtopny. Na nádraží vběhli dírou v plotě, porušili zákaz přebíhání kolejí před vlakem a skočili do soupravy, která tam podle jízdního řádu už dávno neměla být a malou chvilku poté se ten vlak rozjel. Stihli to jen tak tak.

Tak tak tak... Ťukaly nápravy a vlak projížděl zasněženými horami, šplhal po úbočích, překračoval boční údolí a razil si cestu skrze zasněžené hřebeny. Rozednívalo se, chomáče mlhy se převalovaly nad krajem a lokomotiva houkala u každého nechráněného přejezdu a že jich tu bylo.

Detektiv spal. Nebo možná nespal, možná jenom přemýšlel nebo vzpomínal. V hlavě mu ještě zuřil večírek, jiskřičky mrazu zvenčí se mísily s bublinkami šampaňského a ránami dělobuchů.

Rána jako rána.

Neměl rád tahle rána po večírku. Člověk si jen chce trochu odpočinout od všech těch každodeních zločinů, politické beznaděje a přízemních starostí všedního dne. A pak se celý večer topí v kvalitních lihovinách a nekvalitních videoklipech. Rammstein ve čtyři hodiny ráno a (ne)jistá slečna, co se sprchovala v prostěradle, protože někdo ukradl dveře od koupelny... Sakra! Proč by někdo kradl dveře od koupelny?

Zasněžené smrky, jinovatka na svazích u trati, logo PKP na závěsech...

Tunak, tunak tun... Red, red wine... Partie flašky, která díky Markétiným vlastním zákeřným pravidlům dopadla tak, že všichni skončili navlečení do péřových bund a vypadali jak polárníci.

Vlak vrzal a podle zvuku to znělo, že se za chvíli rozpadne na jednotlivé pružiny, kovové nosníky a kusy umakartu. Detektiv raději otevřel oči a spatřil Markétinu tvář a její dvojnici v odrazu na okně.

"Jedeme špatně" řekla Markéta. Detektiv pohlédl z okna a spatřil promrzlou krajinu ujíždějící pryč. "Jedeme někam úplně jinam... Měl tam být viadukt ale byla tam jen skála a kapradí. Pak tam měla být louka, ale bylo město. Odbočili jsme asi na špatnou trať," vysvětlovala dvojnice Markéty ve skle. Podíval se na ní a pak stočil zrak na její skutečný předobraz: "A kde jako jsme?" Nechápal a za oknem mu jako odpověď projela zastávka. "V Záhoří", přečetla Markéta. - "No tak to můžem bejt kdekoliv, tak se tady jmenuje každá třetí vesnice."

Hlubočické železnice mají tu kouzelnou schopnost sestavit vlak z všelijakých prastarých vozidel nakoupených z druhé až třetí ruky někde ve východní evropě a tak si naši cestující mohli jen nechat zdát o takových vymoženostech jako je třeba informační sytém pro cestující uvnitř vozidla. Ano, ve voze sice byla mapa železníční sítě, ale ta mapa byla zjevně ještě z předchozího působiště vozu a navíc měl detektiv podezření, že stát na mapě zobrazený už dávno zanikl.

Rozhlédl se a zjistil, že jsou s Markétou ve vagóně sami. "Půjdu se zeptat průvodčího, kam jedem," řekl, zvedl se a přešel do druhého vagónu. Tam vlak končil, zbývala jen lokomotiva a soudě dle počtu pasažérů by bohatě stačil prostor pro posádku na lokomotivě. Dva vagóny a jedna dieselová lokomotiva je zkrátka pro čtyři cestující a jednoho spícího psa zbytečný luxus.

"Příští vystoupíme", řekl Markétě, když se vrátil, a posadil se vedle ní. Pohladil jí po dlani a za okny se míhaly borovice.

A pak bylo po zvuku poznat, že strojvůdce zařadil neutrál a začal brzdit. Vystoupili a spěšný vlak za zády se dal ne až zas tak spěšně do pohybu. Zůstali pod stříškou nádraží. Byla zima a jediný pohled na odjezdovou tabuli stačil k tomu, aby bylo jasné že teď tak hodinu nic nepojede.

"A kde to jako jsme?" zeptala se Markéta. Nechápala. - "Vítej v Celině, ve městě kde jsem vyrůstal. Tady jsem chodil do školy. Tady jsem se poprvé zamiloval. Tady jsem se rozhodl, že se stanu detektivem..." zasnil se Bludowský. - "Tady? Ale vždyť tu nic není..." podivila se Markéta. A skutečně - nádraží obklopovala jen malá skupinka rodiných domů a na drážním pozemku samotném kromě nádražní budovy stálo jen pár polorozbořených přístřešků nejasného účelu a původu.

"No... Město je pravda trochu dál od nádraží. Tuhle trať totiž naši předkové nepostavili pro lidi, ale pro uhlí," dodal detektiv a vytáhl telefon a začal v něm listovat kontakty. "Mohli bychom navštívit mýho bráchu, když už tu jsme. Vlak stejně jen tak nepojede..." navrhl Markétě. Přikývla s pokrčením ramen: "Akorát doufám, že to není moc daleko. Je celkem zima." Nebylo to úplně blízko ale s tím detektiv nic dělat nemohl. "Neboj, dáme si pak čaj, to nás zahřeje..." uklidnil jí a s těmito slovy odešli z nádraží.

* * *

O třicet pět kilometrů zpět po trati se jiný muž probudil. Přesněji řečeno se neprobudil, protože neusnul, jen upadl do jakéhosi polospánku. Poslední věc, co si jasně pamatoval bylo, že ve tři hodiny ráno někdo nahlas pustil Psí vojáky. Pak byla taková mlha s hudebním doprovodem Rammsteinu a Deine Lakainen a nakonec se přistihl, že kouká ráno do stropu a všichni okolo už spí. Věděl že už neusne a nutně potřeboval kafe.

Vstal tedy a šel si do kuchyně uvařit kafe, ale nemohl najít hrníček, tak použil prázdný květináč, který našel ve špajzu. Teprve když se napil, zjistil, že si neuvařil kafe ale něco zcela jiného. Podle chuti šlo pravděpodobně strusku získanou při odsiřování spalin přilehlé uhelné elektrárny.

Kafe nebo struska, ono je to nakonec jedno. Ať to bylo co to bylo, nakoplo ho to a přesně to potřeboval.

Vyšel na balkon s výhledem na elektrárnu v mlze a uvědomil si, že přesně takhle trávil i minulý Nový rok. Možná vlastně celý minulý rok. Zase takový ten pocit, kdy si po večírku uvědomíte, že jste stejně bezradní jako před večírkem a navíc ještě chudší o nějakou tu stovku, co padla na lihoviny.

Z mlhy se ozvalo nádražní hlášení a muž na balkóně v tu chvíli trochu záviděl nádražákům. Oni mají život jasně nalinkovaný jízdním řádem - po spěšném rychlíku z Inženýrska přijíždí na druhou kolej osobní vlak ze směru Mury, za deset minut následovaný příjezdem tři vagónu hliníkových výlisků z místní továrny, které mají namířeno do strojírny v Budajhári kdesi u Rumunských hranic. Zatímco on tu bezradně kouká, nádražáci dole už tento rok rozjeli svoje mašiny a všechnu tu (bez/po)chybnou industriální mašinerii okolo.

Byl v jiném paneláku ale se stejnou kocovinou jako před rokem. Ale něco se přecejen změnilo. Nebyl na to sám. Ta, která přijela s ním, spala vedle na gauči a podle jeho skromného odhadu se probudí v době, kdy spěšný vlak dorazí do Markétova na Východní nádraží a detektiv tam vystoupí.

Nechápal. Nechápal to jak to detektiv s tou hnědookou slečnou mohli dokázat vstát tahle brzy a stihnout ten vlak. On měl se vstáváním vždycky problém.

Jistě - vstát, to je totiž především rozhodnutí a rozhodnutí, ty mu nikdy nešly. Zase ta jeho věčná bezradnost...

Pak účinek strusky vyprchal a najednou mu přišlo, že je na balkoně docela zima. Rozhodl se tedy, že půjde dovnitř.

Ta, která přijela s ním, stále spala na gauči. Třeba to nebude zas tak špatný rok. Zabouchl dveře na balkon, rozhodování nechá jiným.

A stále nechápal, jak ten vlak mohli stihnout. Netušil, že ho ve skutečnosti nestihli a nastoupili do špatné soupravy.

FIN