... a tak vytrhl si vlastní srdce z hrudi.

... a tak vytrhl si vlastní srdce z hrudi. Prohlížejíc si ten ohavný kousek svalu, bez kterého bychom nežili. Ale taktéž patrně ani neznali bolest. Neb právě srdce jako magnet zachytává veškerou bolest, jež na Nás okolí, přátele, rodina, partneři, ale i naprostí cizinci sesílají. Rozhodl jsem se ukončit krutovládu tohoto orgánu, o který jsem se neprosil. Pocitů, o které jsem nežádal. Života, jehož největším účelem bylo postupně a systematicky týrat moji duši, ve snaze, že nakonec kapituluji. Přes to všechno bych rád v posledním momentu své existence na tomto světě, obhájil lásku. Protože není to láska jako taková, která ubližuje a bolí. Ale lidé. Nicméně... pokud jsem se za svůj život něco naučil, tak to bylo, že láska je možná jeden z nejkrásnějších pocitů na světě, ale v žádném případě není nejsilnější. Pravdou je a pravdou zůstává, že jedině bolest, tupá, nervy drásající bolest ze ztráty toho nejkrásnějšího pocitu na světě, je pocitem nejsilnějším. Nelze... necítit. Protože ten, kdo nikdy necítil, skutečně živ není, nebyl a nebude. Všeho moc škodí. Dokonce i pocitů. Přes to všechno, není to můj život či existence, co rozhodl jsem se ukončit. Ale schopnost cítit. Můj následný, neblahý skon je tak pouze vedlejší efekt snažení o necítění. Ale i nyní... nyní, když jsem učinil definitivní krok, ve snaze vymanit se ze spárů pocitů... cítím. Umíraje, smířen sám se sebou, cítím... klid.