|
...
|
V objetí temnoty tiše se směju,
oba si hrajeme na upřímnou něhu.
Ty se mi ztrácíš, já se ti rozdávám,
do hlubin samoty tiše se propadám.
Konec je naděje a já k ní kráčím,
duše jak závaží, sebou ji vláčím.
Brzy ho odstřihnu, rád se jí zbavím,
je to tak snadné, se stíny se hladím.
Stejně je k ničemu, jenom se zraňuje
a nad mojí troskou, smrtka se raduje.
oba si hrajeme na upřímnou něhu.
Ty se mi ztrácíš, já se ti rozdávám,
do hlubin samoty tiše se propadám.
Konec je naděje a já k ní kráčím,
duše jak závaží, sebou ji vláčím.
Brzy ho odstřihnu, rád se jí zbavím,
je to tak snadné, se stíny se hladím.
Stejně je k ničemu, jenom se zraňuje
a nad mojí troskou, smrtka se raduje.
17.10.2007 20:20
Láska.. jj, ta bývá kolikrát těžkým břemenem, ale neboj, určitě to zase bude dobrý.. možná ne hned, ale za nějakej čas jo:-*
17.10.2007 20:17
Duše má křídla a je silná...to jen její schránka - lidské tělo - je křehká a dá se jí ublížit...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.