Rodný kraj

vanovaso: Orionka: děkuji dámy

ŽblaBuňka: a tahle vznikla při návratu k rodnému domu mého muže, už jim nepatří, je mi z toho vždy smutno, děkuji, vlastně v ní vnímáš správné věci

Možná, že tvé myšlenky toulaly jinou cestou, ale mě připomněly tu prostou lidskou potřebu setkávání, která začíná u rodinného stolu, pokračuje různými setkáními či srazy přátel, klubáků, spolužáků, spoluzaměstnanců, či jen posezením u táboráku byť se zcela neznámými lidmi, jen proto, že nás náhodou osud spojil a zahrál nám na stejnou strunu. Patří sem i psanecká setkání.
A já patřím mezi ty, kdo věří, že smrtí vše nekončí...

Optimistická, ale přesto smutná. Nostalgie je asi vždycky taková.

Krásná...zvl. závěr básně...