Je libo pohádku? (údajně na téma "a taková to byla láska")
přidáno 16.02.2016
hodnoceno 2
čteno 701(15)
posláno 0
Tohle je Zuzana. Zuzaně je dvanáct let. Ještě nedávno byla Zuzankou. Pojďme se vrátit o kousek zpátky a podívat se, jak to všechno bylo:
Tohle je Zuzanka. Zuzance je jedenáct let. Babička jí říká, že už je velká slečna. To se Zuzance líbí – vždycky si přála být jako ty „velké slečny“ ze seriálů, na které se s babičkou každou neděli odpoledne dívají. Zuzanka vypadá jako každá jiná holčička: Má hnědé vlásky kaštanové barvy s rovně střiženou ofinkou přímo nad hustým obočím, velká kukadla stejné barvy, drobný nosík a v pusince ukryté křivé zoubky, (na ty prý brzy dostane od pana zubaře rovnátka). Ze všeho nejraději nosí zelené kalhoty a trička se zvířátky a pod nimi, jako všechny správné hrdinky z televize, béžovou, dětskou, látkovou podprsenku. Ta jí spíš zavazí, než aby byla k užitku, ale pro krásu se přece musí trpět, (alespoň babička to tak říká a máma taky). Ale v něčem se Zuzanka od normálních holčiček liší – výběrem nejlepšího kamaráda.
Tohle je Zuzančin kamarád: Je asi jeden a půl centimetru vysoký a je celý, celičký černý! Má černé oči, nos, pusu, zkrátka všechno! Jmenuje se Matoušek. Se Zuzankou chodí do školy i ze školy. Taky na hodiny klavíru, které Zuzanka nenávidí, ale chodit tam musí, protože si to babička přeje. Dokonce se spolu koupou i spí.
Proč se tváříte tak vyjukaně? Ach, pravda! Úplně jsem vám zapomněla prozradit: Matoušek je Zuzančin chlup!
Zkrátka a dobře jednou zrána vyrostl naší do této chvíle lysé hrdince přímo v podpaží. Nejdřív ho pokládala za pouhopouhé smítko, tak se ho snažila smést pryč, ale ono né a né spadnout! Když ani další pokusy nejevily známky úspěchu, došla jí trpělivost, chytila to malé černé mezi palec a ukazováček, připravená pořádně škubnout…
„Co to děláš?“ zapištělo to vyděšeným hláskem.
Zuzanka leknutím připažila, po chvíli jí ale zvědavost nedala a opatrně znovu zvedla ruku.
„Dobrý den,“ pozdravila nesměle, protože maminka s babičkou jí odjakživa tloukly do hlavy, že umět zdravit je základ slušného chování a ona byla slušně vychovaná, „já jsem Zuzanka. Kdo jsi ty a co děláš tady u mě v podpaží?“
„Dobrý den slečno Zuzanko! Mé jméno je Matoušek. Jsem tvůj první chlup,“ opáčil ten vetřelec s úsměvem. A Zuzanka se musela usmát taky, protože úsměv je – tak jako zívání – nakažlivý!
Netrvalo to dlouho a Zuzanka s Matouškem se spřátelily. Nejen proto, že Zuzance polichotilo oslovení „slečno“, také s ním byla opravdu legrace. Nepřestávalo ji udivovat, jaké bláznivé nápady dokázal vymyslet! Navíc jí rozuměl a někdy si společně vylívali srdce až pozdě do noci. Taky kdo by nestál o kamaráda, se kterým mohl být úplně, ale úplně pořád?!
Matoušek byl takovým kamarádem do kapsy – teda, vlastně pod paži! Hrávali spolu slovní fotbal do omrzení, dávali si hádanky, vyprávěli vtipy. Ve vaně si přezpívávali duety z nejoblíbenějších pohádek a taky si každé ráno vylíčili své sny – od děsuplných nočních můr až po radostné hopsání ve slunečnicovém poli. Ale stejně si nejvíc užily ve škole, kde dávali naštvaným učitelkám přezdívky, kvůli kterým se váleli smíchy pod lavicí, zatímco nebohé pedagožky kroutily hlavou nad samomluvou své dříve tak pozorné žákyně – některé starostlivě, jiné s rozhořčením.
Ti dva prožívali nádherné časy. Všechno bylo perfektní. Alespoň zatím.
V ten osudný letní den, který se později ukázal jako zlomový, měli jít se třídou na bazén. Jak by se mohli netěšit? Zuzanka plavání milovala i Matoušek si pobyt ve vodě vždy užíval. Slunce svítilo, nebe bez mráčku, prázdniny byly takřka na dosah. Neexistovalo nic, co by jim mohlo výlet zkazit!

„Už, prosím tě, sklapni! Sklapni! Sklapni! SKLAPNI!“ mohla si vyřvat plíce, zatímco se sesula na podlahu v koupelně. Z očí jí valily slzy.
„Kolikrát ti to mám opakovat? Jsou pitomý! Slyšíš? Vždyť to sama víš! Nejsi žádná dětinská chlupatá opice! To je takový nesmysl.“ odfrkl si.
„Ne! Mají pravdu. Copak si nějaká ‚velká slečna‘ povídá se svým chlupem? Nechápeš, jak absurdně to zní?!“
„Ale ty jsi jiná. Nikdy ti nevadilo, ani tě nezajímalo, jak to zní ostatním.“
„Tak teď už mi to prostě vadí!“
„Proč ty nány vůbec posloucháš?“
„Protože je to tak! S tebou nebudu nikdy nic víc než trapný malý děcko! K tomu ještě chlupatý, který stojí v koutě a něco si pro sebe žbrblá!“ vřískla.
„Já…, ale já… já myslel, že jsme přátelé…“ téměř zašeptal.
„A to byla právě ta chyba! Ty jsi CHLUP! Nemůžu mít přece za přítele chlup!“
Nevěřícně mlčel.
„Prostě nemůžu…“ dodala nepřítomně a nepřestávala vrtět hlavou.
„Nedělej to,“ snažil se zadržet vzlyk, „prosím.“
Ale ona už se byla rozhodnutá. Vstala. Z poličky pod umyvadlem vzala tátovu žiletku.
„Sbohem.“ zašeptala a jedním rychlým pohybem skoncovala se svým drobným přítelem. S jejich přátelstvím. Se svým dětstvím.
Tohle je Zuzana. Zuzaně je dvanáct let. Už je to velká slečna. Tentokrát doopravdy.

přidáno 03.08.2016 - 10:04
Teprve když jsem to četl nahlas sestře, tak jsem ocenil rafinovanost a zároveň citlivost tohoto emotivního příběhu o dospívání. :-)
Velmi nedoceněné dílo. Určitě piš dál.
přidáno 01.08.2016 - 06:43
dobrej úlet :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O Zuzance a Zuzaně : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hodiny
Předchozí dílo autora : Insomniak

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku