Je lepší ztrácet...? Nebo nacházet?
21.04.2008 6 1533(24) 0 |
Bylo parné odpoledne a v malé místnosti plné nejrůznějších věcí bylo vlhko a dusno. Starý muž sedící na židli za pultem se zlehka ovíval ranním výtiskem novin. Pot se mu perlil na čele a jeho unavené oči se zavíraly.
Zvonek nade dveřmi při jejich otevření lehounce zacinkal a to ho vytrhlo z letargie. Na prahu stála dívka. Slunce jí svítilo nad hlavou, takže na ni dobře viděl. Prohlédl si jí – mohlo jí být kolem osmnácti let, měla milý obličej, ale poněkud prázdné a studené tmavé oči. Byla oblečená do letních rozevlátých šatů a bílých sandálů, jejichž krok nebyl na rozvrzané podlaze téměř slyšet. Chvíli se rozkoukávala v šeru, pak za sebou ale zavřela a udělala krůček kupředu. Teprve teď si všimla jeho postavy za pultem.
„Dobrý den,“ pozdravila. Její hlas byl příjemný a melodický a muž se mimoděk pousmál.
„Dobrý odpoledne, slečno. Můžu vám nějak pomoct?“ odpověděl a vstal. V zdřevěnělých kolenou mu trochu zavrzalo, ale dívka si evidentně ničeho nevšimla. Rozhlížela se po místnosti a nakukovala do krabic plných různého harampádí.
„Můžu?“ zeptala se zvědavě s pohledem upřeným na jednu větší krabici s deštníky.
Když viděl její výraz plný dětského nadšení, málem se rozesmál a s úklonou jí pokynul směrem k věcem.
Otevřela jeden velký černý deštník, jako vystřižený ze starých černobílých filmů, a za broukání melodie Zpívání v dešti s ním udělala pár tanečních krůčků. Stařík se zasmál a přistoupil blíž, aby viděl její tvář plnou veselí. Zarazily ho ale dívčiny ledové oči, které se tolik nehodily do jejího živého obličeje; byly jako dva kusy ledu – bez jakéhokoli náznaku citu. Trochu ho to zmátlo, ale nenechal se vyvést z míry.
„Co vás přivádí do Ztrát a nálezů, slečno?“ zeptal se s úsměvem. „Něco jste našla, nebo naopak ztratila?“
Její tvář pozbyla svůj milý výraz a trochu se zachmuřila, až se její oči staly ještě tmavšími. Složila deštník a vrátila ho do krabice.
„Ztratila,“ špitla tichounce a sklopila hlavu. Pak se ale prudce narovnala, trochu pokřiveně se usmála a otočila se k odchodu.
„Počkejte! A co jste to vlastně ztratila?“ zeptal se, když sahala po klice.
Trochu se zarazila. Její odpověď v cinkání zvonku na dveřích skoro nebyla slyšet, přesto staříka zamrazilo, když uslyšel chlad v dívčině hlase.
„Srdce.“
Díval se za ní tak dlouho, dokud mu její rozevlátá sukně nezmizela z dohledu.
Zvonek nade dveřmi při jejich otevření lehounce zacinkal a to ho vytrhlo z letargie. Na prahu stála dívka. Slunce jí svítilo nad hlavou, takže na ni dobře viděl. Prohlédl si jí – mohlo jí být kolem osmnácti let, měla milý obličej, ale poněkud prázdné a studené tmavé oči. Byla oblečená do letních rozevlátých šatů a bílých sandálů, jejichž krok nebyl na rozvrzané podlaze téměř slyšet. Chvíli se rozkoukávala v šeru, pak za sebou ale zavřela a udělala krůček kupředu. Teprve teď si všimla jeho postavy za pultem.
„Dobrý den,“ pozdravila. Její hlas byl příjemný a melodický a muž se mimoděk pousmál.
„Dobrý odpoledne, slečno. Můžu vám nějak pomoct?“ odpověděl a vstal. V zdřevěnělých kolenou mu trochu zavrzalo, ale dívka si evidentně ničeho nevšimla. Rozhlížela se po místnosti a nakukovala do krabic plných různého harampádí.
„Můžu?“ zeptala se zvědavě s pohledem upřeným na jednu větší krabici s deštníky.
Když viděl její výraz plný dětského nadšení, málem se rozesmál a s úklonou jí pokynul směrem k věcem.
Otevřela jeden velký černý deštník, jako vystřižený ze starých černobílých filmů, a za broukání melodie Zpívání v dešti s ním udělala pár tanečních krůčků. Stařík se zasmál a přistoupil blíž, aby viděl její tvář plnou veselí. Zarazily ho ale dívčiny ledové oči, které se tolik nehodily do jejího živého obličeje; byly jako dva kusy ledu – bez jakéhokoli náznaku citu. Trochu ho to zmátlo, ale nenechal se vyvést z míry.
„Co vás přivádí do Ztrát a nálezů, slečno?“ zeptal se s úsměvem. „Něco jste našla, nebo naopak ztratila?“
Její tvář pozbyla svůj milý výraz a trochu se zachmuřila, až se její oči staly ještě tmavšími. Složila deštník a vrátila ho do krabice.
„Ztratila,“ špitla tichounce a sklopila hlavu. Pak se ale prudce narovnala, trochu pokřiveně se usmála a otočila se k odchodu.
„Počkejte! A co jste to vlastně ztratila?“ zeptal se, když sahala po klice.
Trochu se zarazila. Její odpověď v cinkání zvonku na dveřích skoro nebyla slyšet, přesto staříka zamrazilo, když uslyšel chlad v dívčině hlase.
„Srdce.“
Díval se za ní tak dlouho, dokud mu její rozevlátá sukně nezmizela z dohledu.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ztráty a nálezy : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Noční momentka
Předchozí dílo autora : Poslední sbohem
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Žhnoucí krysa [16], BadAngel16 [13], Z.Biskup [8], endavid [2], Mikin [2], Neočko [1], trivius [1]» řekli o sobě
Trochublázen řekl o Leslie :Až vznikne učebnice v příštím století, jen jedna umělkyně bude v ní jistá, že nová generace otočí list a při četbě těžko skryje stopy dojetí. Básnířka mimořádná, vesmírných kvalit, z jiného asi světa, z hlavního města, nejde to slovy popsat, vím, měl bych přestat, zkrátka je dokonalá, jak víc ji chválit? Kdysi též bagatelu napsali pro ni, se spoustou je pocitů a samá krása, za mě jen dík, že jsi tu, což není zázrak, tím vzdávat hold géniu, před ním se sklonit. Na tuhle zapomenout se prostě nesmí. Pokud to snad nevíte, říká si Leslie.