Váhy života

Vidím svět v plamenech, blížící se sudbu mou.
Všem říkám sbohem, klečím na kolenou.
Na vždy musím odejít, sám však nevím kam.
Můj svět již nikdy, nikdy nebude jak ho znám.
Kráčím uličkou temnou, nevím, co mě čeká.
Jsem snad již mrtví? To mě život na holičkách nechá?

Jak na obrázku malebném, vidím sebe v dětství.
Začíná se mi stýskat, můj život přeci skončit nesmí!
Vše se mi zdá naruby, přede mnou stojí váhy.
Jedna bílá, druhá černá. Černá mísa klesá záhy.
V ten moment cítím se být slabí, před očima se mi mlží.
Kde to tedy jsem? Kolem mě stovky zvadlých růží.

Ve hloučku všichni členi rodiny, jeden po druhém mizí.
Je tohle snad výmysl, něčích temných vizí?
Tak proč se tohle děje?! Realita to snad není…
Tak proč se tohle děje?! Vše se tak rychle mění…
V tom na pevné zemi stojím, v dáli vidím shluk povědomích tváří.
Vždyť já ty lidi znám! Naděje ve mne září.

Proč jsou všichni v černém? Pročpak stojí v kruhu?...
Na sluneční paprsky, padá černý déšť. Nikde nevidím duhu.
Něco se mi tady nezdá, přicházím podívat se blíže.
Pročpak všichni pláčou? Vidím své tělo, avšak o dva metry níže…