 05.10.2015 2 1168(10) 0 |
Vidím svět v plamenech, blížící se sudbu mou.
Všem říkám sbohem, klečím na kolenou.
Na vždy musím odejít, sám však nevím kam.
Můj svět již nikdy, nikdy nebude jak ho znám.
Kráčím uličkou temnou, nevím, co mě čeká.
Jsem snad již mrtví? To mě život na holičkách nechá?
Jak na obrázku malebném, vidím sebe v dětství.
Začíná se mi stýskat, můj život přeci skončit nesmí!
Vše se mi zdá naruby, přede mnou stojí váhy.
Jedna bílá, druhá černá. Černá mísa klesá záhy.
V ten moment cítím se být slabí, před očima se mi mlží.
Kde to tedy jsem? Kolem mě stovky zvadlých růží.
Ve hloučku všichni členi rodiny, jeden po druhém mizí.
Je tohle snad výmysl, něčích temných vizí?
Tak proč se tohle děje?! Realita to snad není…
Tak proč se tohle děje?! Vše se tak rychle mění…
V tom na pevné zemi stojím, v dáli vidím shluk povědomích tváří.
Vždyť já ty lidi znám! Naděje ve mne září.
Proč jsou všichni v černém? Pročpak stojí v kruhu?...
Na sluneční paprsky, padá černý déšť. Nikde nevidím duhu.
Něco se mi tady nezdá, přicházím podívat se blíže.
Pročpak všichni pláčou? Vidím své tělo, avšak o dva metry níže…
Všem říkám sbohem, klečím na kolenou.
Na vždy musím odejít, sám však nevím kam.
Můj svět již nikdy, nikdy nebude jak ho znám.
Kráčím uličkou temnou, nevím, co mě čeká.
Jsem snad již mrtví? To mě život na holičkách nechá?
Jak na obrázku malebném, vidím sebe v dětství.
Začíná se mi stýskat, můj život přeci skončit nesmí!
Vše se mi zdá naruby, přede mnou stojí váhy.
Jedna bílá, druhá černá. Černá mísa klesá záhy.
V ten moment cítím se být slabí, před očima se mi mlží.
Kde to tedy jsem? Kolem mě stovky zvadlých růží.
Ve hloučku všichni členi rodiny, jeden po druhém mizí.
Je tohle snad výmysl, něčích temných vizí?
Tak proč se tohle děje?! Realita to snad není…
Tak proč se tohle děje?! Vše se tak rychle mění…
V tom na pevné zemi stojím, v dáli vidím shluk povědomích tváří.
Vždyť já ty lidi znám! Naděje ve mne září.
Proč jsou všichni v černém? Pročpak stojí v kruhu?...
Na sluneční paprsky, padá černý déšť. Nikde nevidím duhu.
Něco se mi tady nezdá, přicházím podívat se blíže.
Pročpak všichni pláčou? Vidím své tělo, avšak o dva metry níže…
06.10.2015 - 20:28Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Váhy života : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Já...
Předchozí dílo autora : Vlkodlak
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Martin Patřičný řekl o (ne)známá_firma :Před pár lety literatura přežila i svůj šílený nadbytek, těch, kdo píší, začalo být víc, než těch kdo čtou…ale – došlo k něčemu jinému: Tak dlouho se čekalo, že knihu zlikviduje televize, že knihy a čtení změní čtečky a audioknihy, o internetu nemluvě. Ale njestalo se to. Co se stalo doopravdy? Proměna je v tom, že vyhrály ženy. A vůbec nejde a nešlo o nějaké zápolení či o vítězství. Prostě jen daleko víc žen než mužů kupuje knihy, daleko víc žen čte a dnes myslím že i víc žen píše. Ženy zkrátka převzaly žezlo i otěže literatury a muži se sami odsunuli na vedlejší kolej, mimo mísu. Co všechno se muselo stát a stalo se od těch časů, kdy muži psali skoro všechny knihy a stvořili i všechny ženské postavy, o tom mám pár poznámek pod článkem. Literatura, královna kniha, byla vždycky něčím a nějak „ohrožená“. Teď tedy odkládá brnění a obléká košilku a sukni. Proměna literatury začíná. Co přinese, bůh suď. Nebo spíš bohyně?
