A budeme držet při sobě, že bratře?

Bouře ustává, déšť na rudou helmu tvou padá.
Pojď bratře, vystup z davu a přistup blíže.
Sám Šógun si přítomnost slavných bratří stínu žádá.
Vždyť pro něj jsme spolu rozšiřovali hranice říše.
Tak nač čekáme příteli ještě?
Vystupme ze stínu, pověst již předchází nás.
Přec naše sláva potrvá věčně.
Tvář tvá i má bude zdobit bezpočet váz.

Vzpomínáš si bratře na hromy války,
jak do rytmu smrti hrály?
Vzpomínáš si na ozvěny lásky,
co vábily nás z dáli?

Bouře ustala, píseň tuláků nám déšť na střechy hraje.
Kdejaký vládce poklekne na počest slávy naší.
Když vlajka rodu, z něhož jsme vzešli, na hradbách vlaje,
šíří se po celé zemi legenda dvou bratří.
Snad dopřeje věčný klid našemu otci drahému.
Kéž uctí ho pověst o svazku bratrském, až síněmi se rozezní.
Nechť poslední sbohem dá nebožáku rozdrásanému
a zatratí netvora, co beze studu kráčel v kůži příbuzného oděný!

Vzpomínáš si, bratře, na hromy války,
jak otřásaly zemí?
Vzpomínáš si na ozvěny lásky,
co v minulost se mění?

Bouře je již za námi, deštěm tlama bestie se plní.
Lid na ostatky démona v propasti shlíží.
Na nádvoří děti tančí, radují se, poctí nás písní.
Ženy na tu stvůru s hrůzou prsty míří.
Bratře, šógun volá mé jméno, vystupuji k němu tedy.
„Proč musel si vzít kůži tvoji?“ mysl nevyřčená otázka sžírá.
Bratře, šógun se klaní, kéž bys mohl být tady.
Vojáci hledí na tvé tělo v rokli, ostří mého meče v srdci svírá.