Hejtrbáseň

Nesnášim lidi
s pršáky nosy,
a mastnými vlasy,

pak taky
pokřivený myšlenky,
a funusy.

Nesnáším holky,
co poslouchaj atmo.
Umělý nehty,
všechno jen rádoby,
všechno jen jako,
po večerech zdobí,
“luxusní” kluby.

Nesnáším kluky,
kteří mě balí
na vařený nudli
povrchních slov
a myslej si,
že uvěřim významům,
který neviděli
nikdy
ani z povzdálí

a taky ty
co maj v hlavě jen činky
a nemůžeš si s nima dát
přes spaním palačinky.

Nesnáším někoho zklamat,
a pak se s tím vyrovnávat.

Nesnášim vyzývavost
když je křiklavá
všechno bych ukryla
barvila dotmava

Nesnášim lidi
co všechno jen soudí
na základě ničeho
pravdu neloudí

Nesnášim pisničku Ráno od Chinaski
protože už mám dost takové lásky

Nesnášim ztrácet jistoty
ze svých vlastních popudů,
subjektivních pocitů,
měnit naše životy.

Nesnášim pálit mosty,
a slyšet od všech známých,
že to bylo ode mě
nehorázně sprostý.

Nesnášim když zakřiknu,
štěstí svojí posedlostí,
když moc čekám od lidí,
a lpím na tom
do morku kosti.

Nesnášim lidi sluníčkový,
ať se na tom slunci spálí
a kdoví
jestli všichni ti skeptici
nemaj ještě víc
vymytou palici.

Nesnášim ani sebe sama,
a nikdy jsem se nevystála
a nesnáším brzká rána
když si musim znovu zvykat
na to, co jsem udělala...