Filmová páska

Přijde mi, že se někde stala chyba. Jakoby někdo přetočil pásku mého života o pár let zpět.
Je to stejné, jako u filmu. Zas a znova si pustíte tu svou oblíbenou část. Zkrátka protože se chcete znova nadechnout toho jedinečného pocitu.

Jen se podívejme. Ona ho miluje, on miluje ji. Přiznali si své city. Nejprve sami sobě, a poté vzájemně. Přichází happy end.


Jenže.


V mém životě tohle pravidlo happy endu prostě nějak ne a ne fungovat.
Scéna, kterou musím (znovu) s grácií a úsměvem zahrát, bolí.

Vezměme to ale od začátku.
Náš příběh začal podobně, jako každý jiný milostný příběh. Potkaly jsme se (za nepříznivých okolností) a zamilovaly se do sebe. Žily jsme tajně svůj vlastní romantický příběh a mám pocit, že se mohl dost dobře stát inspirací pro nějakou tu knihu. Ale přišel čas odloučení a my netušily, jestli se ještě vůbec někdy, na své cestě životem, shledáme.

Léta plynuly a my se naučily žít své vlastní životy odděleně. Čas zahojil rány a nové milostné příběhy (ty krátké, i ty delší), zaplnily tu prázdnotu v našich osamocených srdcích.
Život zase začal být docela fajn.

Co však hlavní hrdinky netušily, bylo znovu shledání.
A nenechte se mýlit, nebylo zcela radostné. Otevřelo staré rány, odkrylo dávno zapomenuté city a přineslo zpět ztracené vzpomínky.

Popravdě, nic z toho ale vlastně nikdy nebylo úplně pryč.

Jak plynul čas, bylo stále težší uvěřit vlastním lžím a pravda pomalu obě lapila do své sítě.

Milují se, o tom není pochyb.


A zde přicházíme k části, kde se páska zasekla a byla nucena se vrátit zpět.
Stojím na stejném místě, mé srdce je opředeno stejnými pocity. Každým dnem neúprosně sílí. Mám prázdné ruce a hlavu plnou myšlenek.
Naskytl se mi pohled, kterému jsem už jednou, kdysi dávno, musela přihlížet. Pohled na nejkrásnější ženu, kterou jsem kdy spatřila, v náručí jiné.
Usmívá se. Usmívá a já? Ten úsměv jí věřím. Zdá se být šťastná. Šťastná s někým jiným.

Vzdaluje se každičkým okamžikem. Dál ode mne a blíže k ní. Vzdaluje se a já jí nechávám odejít.

Chtěla bych tuhle tragédii přepsat a vytvořit z ní třeba grotesku.
Vše by bylo černobílé, nikdo by nemluvil a hrála by jen hudba, která by doprovázela usměvavé scény.
Vidím to nějak takhle. Já, hlavní hrdinka ve svém příběhu, se snažím získat zpět srdce té nejkrásnější dívky.
Ta dívka, nerozvážná a zamilovaná do dvou žen ve stejné chvíli. Zmateně pobíhá mezi námi. Tuhle přiložila mokrý hadřík na modřinu, tuhle zase nalepila náplast.
Bylo by tam spousta naschválů, nemotorných pádů a nepovedených ženských zápasů v ringu.
Nejspíš by se mi podařilo ukrást pár polibků od té půvabné rozhodčí a nikomu by to nepřipadalo, jako zločin. Každý by se smál.
Každý, až na mého soupeře.

Jenže náš příběh není groteska, je to román. Má svá pravidla. Něco takového se prostě nesluší. A tak, se sobeckým přáním, aby byla mou, ji mávám na rozloučenou a doufám, že se alespoň ještě naposledy otočí. Možná snad, že si uvědomí, že její happy end leží v mých rukou.

Znovu přichází čas odloučení a já nemám ponětí, jestli ji ještě někdy spatřím. Jen doufám, že pokud se ještě někdy vrátí, páska se nepřetočí zpět.
Stát znovu na tomto místě, se stejnými pocity a prázdným náručím...to jeden člověk přece do třetice zvládnout nemůže.