Sangui

7.Kapitola
Noc ztmavla. Měsíc a hvězdy zakryly mraky, pouliční lampa začala poblikávat a všechny zvuky noci ustaly.
Rozklepala jsem se, ale dál jsem tam stála jako přikovaná. Zírala jsem před sebe a pozorovala tu ženu.
„Konečně jsem si tě našla.”řekla.
Pomalu začala kolem mě kroužit. Jako šelma. Ona byla šelma.
„Kdo jste?”zeptala jsem se rozklepaně.
Zasmála se.
„Ach, Noemi. Oni ti to neřekly?”usmála se.
Udělala krok a naklonila se ke mně.
„Tak ti to povím já. Vzpomínáš se na ten den? Ten, kdy byli tvoji rodiče rozervaní? Ten, který se stal osudným? Na ten den, kdy tě sestra zachránila?!”zavrčela.
Ten, kdy byli tvoji rodiče rozervaní?
Ta slova mi zněla v uších. Jako varování, výstraha.
„Pa-pamatuji. Ale tam byli Ormoni.”zašeptala jsem.
Zase kolem mě začala kroužit. Jezdila po mně svýma žlutýma očima, až mi naskočila husí kůže.
Nevěděla jsem kdo je. Ale cítila jsem to nebezpečí. Tu hrozbu.
„Správně má drahá. Ormoni. To já jim to nařídila. To já jim řekla, aby zabily tvé rodiče i sestru a tebe mi přivedli. Ale oni selhali. Tvé sestře bylo šest let a dokázala je obelstít. Zachránila tě.“syčela. „Já jsem Amara.”
Zadrhl se mi dech.
Amara…..
To jméno už jsem někde slyšela. Ta osoba ho říkala s nenávistí a respektem. Ale kdo?
„Co ode mě chceš?”zeptala jsem se a snažila se, aby se mi neklepal hlas. Ale bylo to k ničemu. Strach mně tak pohltil, že mně ovládl.
„Tvoji sílu. Získala jsi největší sílu ve Vesmíru a já ji potřebuji.”zasmála se.
Nevěděla jsem, co moje magie dokáže, ale rozhodně ji nechci nikomu dát.
„Ne.”pípla jsem.
„Ne, ne, ne. Teď ne. Nejdřív si s tebou chci hrát. Povez, Noemi, máš ráda hry?”
„Já…………jo. Možná.”
Zase se zasmála a já si všimla jejích pilovitých zubů.
Naklonila se ke mně a zahleděla se mi do očí. Žlutě jí zazářily a já se dostala do transu.
„Uděláš vše, co ti nařídím.”nařídila mi pevným hlasem.
Udělala bych pro ni cokoli. Ona je má paní. To ona je nejmocnější.
„Udělám.”řekla jsem zastřeným hlasem.
„Nech, ať se v tobě probudí hladová šelma. Nech jí tě ovládnout. Každý den, když zapadne Slunce a obloha ztmavne, přijde tvůj čas. Budeš pro mě vraždit.”řekla hlasem, který by vyděsil i největšího vraha na světě. Ale mně ne. Mně připadal kouzelný.
„Budu.”souhlasila jsem.
Usmála se na mně a odstoupila
„Uvidíme se brzy. Noemi.”řekla a zmizela.
Zůstala jsem tam stát sama. Nešlo mi udělat krok. Špatně se mi dýchalo. Něco se ve mně pohnulo.
Měsíc zase ozářil ulici a pes v dálce začal štěkat. Vše se vrátilo do normálu, ale o to víc to bylo děsivější.
Náhle jsem pocítila hroznou únavu. Párkrát jsme zamrkala, ale nic.
Zřítila jsem se k zemi a omdlela.

Probrala jsem se na měkké posteli.
Otevřela jsem oči a pomalu se posadila. Rozbolela mně hlava a celý svět se mi zatočil.
Byla jsem ve svém pokoji.
Stoupla jsem si a chvilku počkala, až mně přejde bolest hlava, pak jsem se vydala dolů.
„Už ses probrala?”zeptala se sestra s úsměvem na tváři.
Stála u kuchyňské linky a krájela zeleninu. Vlasy měla rozpuštěné, na sobě bílou zástěrku a pod ní kraťase s tílkem.
„Tak nějak.”zakřenila jsem se.
Došla ke mně.
„Co se stalo?”zeptala se. V jejím hlase jsem zaznamenala starost. Starost o mě.
„Já……..”začala jsem, ale jazyk mi zdřevěněl.
Co se vlastně stalo? Co?
„Co?”naléhala.
Nějaká žena. Něco mi říkala.
„Já nevím.”přiznala jsem.
„Noemi, prosím. Musíš mi to říct.”
„Ale já si nic nepamatuji. Jen….”
„Jen co?”
„Ženu. Vím, že tam se mnou byla žena, ale nic víc. Nevybavuju si její tvář, nic.”zašeptala jsem.
Nechala mě být a vrátila se k vaření. Sedla jsem si na židli a začala si v mysli všechno převracet.
Něco se stalo. Co? Něco?
„Lusi? Proč nás Ormoni napadli?”zeptala jsem se.
Ta otázka mi vytanula na mysli a nestihla jsem se zarazit.
Zarazila se a ohlédla se po mně.
„Nikdy ses na to neptala.”řekla ohromeně.
„Já vím.”pokrčila jsem rameny.
„Nevím, jestli ti to mohu říct.”špitla.
Vyskočila jsem ze židle.
„Ty něco víš! Co?!”vykřikla jsem.
„Chtěli………………Oni chtěli…………tebe.”vykoktala.
Zůstala jsem nehnutě stát. Vzpomněla jsem si na noc. Na ženu. Na Amaru. Ale něco mi bránilo to říct.
„To kvůli mé magii. Že jo?”
„Ano. Jak to víš?”
„Proč chtějí mojí magii?”vyhla jsem se odpovědi.
„No, je silná. A …….nevím.”
„Já jo.”ozvalo se za námi.
Naskočila jsem a koukla dozadu.
„Alexi?”
Stál za námi s rukama v kapsách.
„Vím o tobě.”řekl.
„Řekneš jí to?”vystrašila se Lusi.
„Lusi, je čas. Nemůžeme to před ní dál tajit.”
Lusi přikývla.
„Pojď do pracovny.”vybídl mně Alex.
Byla jsem zmatená. Něco se kolem mě odehrávalo a já neměla tušení co.
Došli jsme do pracovny a usadily se na židle. Alex přinesl obří knihu s koženou vazbou a položil ji přede mně.
Zvědavě jsem si ji prohlížela.
„Co o sobě víš? Noemi.”
„Že ovládám zvláštní magii, mé rodiče zabily Ormoni, mám jedinou sestru a nevím.”vychrlila jsem.
Opřel se a začal listovat knihou. Stránky byli ohmatané a zažloutlé.
„Máš pravdu. Ovládáš zvláštní magii.”zašeptal. Podal mi otevřenou knihu.
Na stránce byla zobrazena nějaká mlhovina a uprostřed ní něco zářilo. Kolem byla tma a prázdnota.
„Co je to?”zeptala jsem se a pomalu přejela po kresbě. Mlhovina byla plná barev a energie.
„To je tvá síla.”
Vyvalila jsem oči a zadívala se na obraz.
Moje síla?
„Nechápu. Síla nelze vidět.”
„Nejde. Tohle byl začátek síly. Tvoje síla stvořila všechno. Vesmír, planety, hvězdy, život. Stvořila nás a další bytosti. Ovládá tok života a smrti.”
„Ale……………proč ji mám tedy já? Když se může ovládat sama?”
„Vidíš to světlo uprostřed? To seš ty. Než ses narodila. Vznikla si v tomto oblaku a pak tě síla přenesla do těla ženy. Vyvíjela ses několik stovek let. Tys byla srdcem magie, srdcem života. Ale pak se některé bytosti chtěli síly zmocnit. A tak tě zhmotnila a vyslala na Zem. Ochránila tím sebe a chrání i tebe.”vyprávěl.
Seděla jsem na židli jako přikovaná a nebyla schopna pohybu. Všechno se zdálo tak neuvěřitelné. Tak zmatené.
Seš srdcem života. Síla, která řídí všechno. Byla jsi stvořena z magie.
Zhluboka jsem se nadechla.
„Co jsem tedy zač?”zašeptala jsem.
Dlaně se mi potily.
„Živoucí magie.”
Vyskočila jsem ze židle tak prudce, že se převrhla a Alex nadskočil.
„Takže mi chceš říct, že ta síla mně chrání?! Ale ty kolem mě ne?!”vykřikla jsem.
„Chrání. Ale…..”nenechala jsem ho dokončit větu.
„Tak proč nezachránila moje rodiče?! Proč nechrání lidi kolem mě?! Tu dívku tehdy na ulici! Umírala a potřebovala ji víc než já! Ale nepomohla jí!”ječela jsem. Začala jsem přecházet po pokoji a všechno si v hlavě srovnávala.
„Ale ta magie neovládá tebe. Ty ovládáš jí.”
Otočila jsem se k němu. Neodvážila jsem se podívat na zem, jestli tam není moje čelist, která mi nejspíš právě upadla.
„Co? Jako že jí ovládám?”
Přikývl.
„Chceš mi říct, že ovládám největší magii ve Vesmíru? Magii, která všechno řídí?”
Znova kývl.
„Tak to je úlet.”rozhodila jsem ruce a začala se hystericky smát. Ani nevím proč. Možná toho bylo na mně moc.
„Noemi?”ozval se opatrně Alex.
„Promiň. Já jen že to zní tak šíleně.”smála jsem se dál.
„Ale to ještě není všechno.”
Zarazila jsem se.
„Díky své síle seš silná, ale taky chtěná. Spousta bytostí se tě snaží získat. A jedni ti jsou nejblíž."zamračil se.
„Kdo je to?”
„Ty zmizení co se teď všude dějí. To jsou Sanguiové. Hledají tě. A myslím, že našli. Zmizení přestala a nic se neděje. Myslím, že tě našli.”
„Sangui?”
„Ano. Sestra ti o nich nikdy neříkala?”
Zavrtěla jsem hlavou.
„Jsou velmi nebezpeční. Živý se lidským masem. Mají křídla a jsou neuvěřitelně silní. Moc se o nich neví, protože kdo se s nimi setkal, umřel. Zabily ho. Jsou do chladnokrevní vrazi.”
Po zádech mi přejel mráz.
„No tak zatím je to v pohodě. Nikoho s křídly, jsem ve svém okolí neviděla.”pokrčila jsem rameny.
Alex se pousmál.
„Noemi. Musíš se naučit svoji sílu ovládat. Jednou si pro tebe přijdou. Ormoni, Sanguiové, Upíři a já nevím kdo všechno. Musíš se naučit bránit se. Ty musíš žít.”
„Naučím se to.”řekla jsem a odhodlání v mém hlase mně překvapilo.

Poté co mně Alex propustil, jsem se vydala do svého pokoje a sedla si na parapet. Hlavou mi vířili otázky, pocity a všechno se to do sebe mísilo.
Venku se začalo stmívat. Sluníčko zbarvilo oblohu do fialové a temně modré. Vzduch byl teplý a těžký.
Slunce zapadlo a ve mně se něco pohnulo. Jako bych ve svém těle nebyla sama. Něco slizkého a lepkavého mně začalo zevnitř leptat. Bylo to zlověstné.
Začala se mi motat hlava a spadla jsem na zem.
Ucítila jsem hroznou touhu.
Ale po čem?
Smrt. Toužila jsem po smrti. Mé myšlenky začali být temné.
Zabij! Zabij! Je tvůj čas! Ozvalo se mi v hlavě.
Usmála jsem se.
Chtěla jsem někoho zabít. Potřebovala jsem to.
Potichu jsem vylezla pokoje a zamířila do kuchyně. Ze šuplíku jsem vyndala nůž.
„Jdeme si hrát.”usmála jsem se.
Vyskočila jsem z okna a zamířila setmělými ulicemi do centra města. Na nebi svítili hvězdy s Měsíčkem. Vzduch byl těžký a teplý. Ale já se cítila volně. Svobodně.
Držela jsem se ve stínech a bosýma nohama se plížila ulicemi, jako duch. Jako šelma.
Zaslechla jsem kroky.
Šla jsem za tím zvukem. Po jedné ulici kráčela nějaká žena a hrabala v kabelce, kterou měla přes rameno.
Spokojeně jsem zavrněla.
Potichu jsem se k ní přiblížila a pak ji k sobě otočila.
„Fuj, to sem se lekla! Co potřebujete?”zeptala se a mile se usmála.
Měla blond vlasy a hnědé oči. Mohlo jí být kole pětadvaceti.
„Tebe.”zavrčela jsem. Vzala jsem ji za rameno a odhodila ji ke stěně. Tvrdě narazila.
„Co to děláš?!”vykřikla.
„Hraju si.”usmála jsem se na ní.
Začala pomalu vstávat.
Přiskočila jsem k ní a vytáhla nůž.
Vyvalila oči.
„Pomoc!”začala ječet, ale já jí nožem přejela po rtech. Začala téct krev a ona zafňukala. Snažila se mně setřást, ale marně.
Usmála jsem se a ostřím přejela po její paži. Objevilo se několik kapek rudé krve.
„Ráda si hraješ?”zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou.
„Nech mně být.”zašeptala.
„Pššššt.”uklidnila jsem jí.
Moje šelma byla čím dál hladovější, divočejší. Ovládla mně a já s jí nechtěla bránit. Bavila jsem se.
Pozvedla jsem nůž a zabodla ho do břicha.
Žena zaječela.
Ven vystříkla krev a celou mně umazala.
Začala jsem se smát.
Žena se pokusila vstát, ale svalila se na zem.
„Jaký to je? Cítíš smrt? Nebo ji vidíš?”smála jsem se.
„Ty zrůdo.”zachraptěla.
Zamračila jsem se.
Vzala jsem její hlavu mezi dlaně.
„Já si jen hraju.”zašeptala jsem jí do ucha a pak trhla. Překroutila jsem jí krk. Něco křuplo a bezvládné tělo mi spadlo do náruče.
Shodila jsem ji na zem a začala se smát. Ten smích jsem u sebe nikdy neslyšela. Byla tak chladný a děsivý.
Ale mně naplnila radost a uspokojení.
Výborně Noemi. Ozvalo se mi v hlavě.
Rozhlédla jsem se kolem. Na jedné ze zahrad jsem zahlédla lopatu.
Odtáhla jsem tělo na trávník a zahrabala ho. Krev z chodníku jsem odstranila vodou, která byla na zahradě s lopatou.
Celá šťastná jsem se vydala domů.
Vlasy se mi lepily na triko, které bylo celé od krve, stejně jako kraťase.
Doma jsem si vlezla do vany a nechala na sebe padat proud teplé vody. Pod nohama se mi tvořily červené pramínky a mizeli v odpadu.