Jen malé nekonečno

Jsme nekoneční. Vzpomínáš?

Jenže nekonečno někdy končí mnohem dříve, nežli mohlo začít.


Bolestný i komický je pohled na Tebe.

Usmíváš se. Usmíváš a všichni kolem Ti ten úsměv věří.
Ale já vím, že je to jen špatně zahraná divadelní hra. Vidím tu hlubokou bolest ve Tvých překrásných očích.
Znám Tě, mě už nemůžeš "lhát".

Své pravé pocity pak poodkrýváš ve chvíli, kdy za vším tím nevyhnutelným zabouchneš těžké dřevěné dveře našeho bytu.
Opíráš se o ně. Pokaždé stejně.
Chvíli postáváš a jen se hluboce nadechuješ, aby ses ubezpečila, že jsi stále naživu. Žes přežila další z těch neúnosných dní.
V moment, kdy si uvědomíš, že Tvé srdce stále bije, (I když dost mizerně.) stane se to.
Sesypeš se, jako domeček z karet.
Stačí fouknout.

Jedna vzpomínka. Jedna píseň. Jedno slovo.

Slovo, které Ti uvízlo v hlavě při jednom z těch únavných, společensky žádaných, setkáních s přáteli.
Jsou to vůbec ještě přátelé?
Neusmíváš se, když je vidíš přicházet (ne vnitřně) a po většinu času stejně nevnímáš nic z toho, co říkají.
Jen rozmazané veselé tváře. Obklopují Tě a Ty se raději ponoříš hlouběji do svého vnitřního světa.
Už ani nevědí, kdo opravdu jsi.
Jen tupě, s namalovaným úsměvem na tváři, přikyvuješ a doufáš, že nikdy neodhalí, jak moc ses vzdálila.


Celý den mysl naráží na jediný okamžik.
"Vypadáš šťastně." Pronesla nadějně, když Tě objímala na rozloučenou.

Možná se snažila přesvědčit sama sebe.


Šťastně. Šťastně. Šťastně. Vypadáš šťastně.

Vážně?!


V záchvatu panického, neutichajícího pláče se poddáváš vyčerpání.
Usnulas na podlaze v chodbě. Už zase.

Když se pak probudíš, je už hluboká noc.

Ve sprše si nezpíváš, tak jako dřív. Ani šeptem.
Jen dlouhou dobu stojíš a mlčíš. Rukama zapřená o stěnu a hlavu sklopenou.
Necháváš horkou vodu stékat přes obličej. Snad odnese všechny zlé myšlenky pryč a zůstane jen temná a hluboká prázdnota.

Nic.

Jenže to se nikdy nestane.

Se zklamáním vypínáš vodu a halíš se do ručníku.
Duchem nepřítomná. Zapnulas autopilota. Řídíš se podle naučených bodů z denního režimu.
Když si pak v županu leháš do naší postele, podíváš se na mě.
Usmívám se a je to upřímné.
Přitáhneš si mě blíž.

Věnuješ mi polibek, než usínáš se mnou ve svém náručí.


Je mi to tak líto miláčku.
Mrzí mě, že nadále zůstávám jen fotografií, kterou v noci tiskneš ke svému srdci.


Bylas můj happy end. Můj happy life.
Bylas mým malým nekonečnem.